Není třeba zkoumat, nakolik přiléhá příběh románové dívky Heleny životnímu osudu autorky. Ta se narodila roku 1928 v Ústí nad Labem (a zemřela roku 1993 v pensylvánském Bethlehemu), tedy přibližně ve stejné době jako hrdinka jejího vyprávění.
Vnoučata se toho nedočkala
Helena se narodila do židovsko-německé rodiny na českém území. Prožívá šťastné rané dětství v rodině otce-právníka, státního zaměstnance, v nejmenovaném východomoravském maloměstě a matky pocházející z váženého rodu Löwy. Výrazným momentem pro Helenu jsou prázdniny trávené u prarodičů ve Východních Čechách, v prostorné vile se zahradou a v blízkosti movitých příbuzných uznávajících rodovou hierarchii.
O knizeHanna Demetzová Dům v Čechách Přeložila Kateřina Lepičová, Sefer, Praha 2011, 184 stran, doporučená cena 260 korun. |
Tento svět je rýsován samozřejmostí výsostného představenství dědečka a chápající babiččiny náruče, chůvy a služebné. Tajemná zákoutí půdy zde byla nejen odkladištěm nepotřebných věcí, nýbrž především pamětí, která je s charakteristickou jemně zatuchlou vůní po generace opatrována a předávána: „V deset hodin přišla nahoru babička a přinesla nám svačinu, byla trochu zadýchaná z toho množství schodů a musela si na chvíli sednout. Tiše nám přihlížela, útlé ruce v klíně. A potom, když jsme velmi prosily, potom otevřela opatrně jednu z truhel, co stály u čelní stěny půdy, a ukázala nám poklady, které skrývala: dětské šatičky, které nosívala moje matka a její sestry, knoflíčkové botičky z černé lakované kůže, dlouhé pantalony, žlutavé krajkové zástěry s mnoha volány. V jiné truhle byly prababiččiny svatební šaty s drobounkým živůtkem a spoustou atlasových knoflíčků. Ve skříni visela dědečkova husarská uniforma s červenými kalhotami a nablýskanou šavlí … A za truhlami, kde střecha dosahovala až na podlahu, byl pradědečkův vozík, s nalomenou ojí, chatrně vyspravenou drátem. Babička pomalu pohladila ošoupaný kožený řemen vozíku a řekla: ´Takhle to tu stojí všechno pohromadě a v míru, Helenko, vidíš. Až si tady jednou budou hrát tvoje vnoučata, musíš jim to všechno taky správně vysvětlit, a v očích přitom měla docela zadumaný výraz.“
Obálka knihy Hanny Demetzové
Zmenšující se ostrůvek jistot
To, co desetiletá dívka začala opravdově vnímat, však nebyl svět někdejšího poklidu, míru a pořádku. Otec byl na začátku druhé světové války penzionován, protože se odmítl rozvést se židovskou manželkou, prarodiče byli vystěhováni z domu, rodina tety Kláry, která v afektu zastřelila německého důstojníka, zmizela kdesi v neznámu. Strach, nejistota a nové slovo – transporty – se vnucují do slovníku nejen této rodiny a nejen tohoto regionu.
Hanna Demetzová dokázala obdivuhodně zachytit vnímání někdejší situace. Prizmatem naivity jako by vše vystupovalo v ostřejších barvách a je možné si uvědomovat, jak kruciální dějinné zásahy smýkaly životy lidí, kteří do dění byli „zataženi“ jen pro svůj původ nebo místo pobytu. Díky původu otce byla nejužší Helenina rodina relativně chráněna. Odstěhovali se do Prahy a dospívající děvče řešilo potřeby a pocity odpovídající svému věku. Chodila do jazykové školy s dalšími dívkami z rodin „míšenců“. Rodiče ji dokázali ochránit před pocity hmotné nouze, a to, že by se mizející příbuzní zase „jednou“ neměli vrátit, bylo nepředstavitelné. Byla válka, nicméně obzor protektorátu byl jistým závětřím, které umožnilo vnímat danou situaci jako „normální“. Jen se ten ostrůvek jistot nepřehlédnutelně zmenšoval.
Nastal jiný svět
Hanna Demetzová zřejmě do příběhu komponovala i vlastní vzpomínky, ale skrze ně vykresluje obecné téma: hranu času, za níž začíná „jiný svět“ který s předchozím životem nemá téměř nic společné. To se razantně ukázalo v závěru války i v Helenině osobním životě. Nejen při nuceném čekání na ruské osvoboditele, při bombardování Prahy a při setkání s náhle povstavšími „hrdiny“ rudých gard, ale především tím, že z její rodiny téměř nikdo nepřežil. Matka zemřela vyčerpaná nemocí, otec byl smrtelně zraněn, když se snažil uklidnit revoluční dav, mladík Gerd, voják wehrmachtu, s nímž navázala přátelský vztah, padl. Německá teta Antl byla zavražděna těsně po konci války. Z příbuzných ztracených v transportech se nikdo nevrátil.
Peter Demetz kráčí ve svých mladých letech Prahou
Peter Demetz
Zavřela jsem za sebou bránu
Vyprávění Hanny Demetzové připomíná sen, vzácnou představu, kterou je důležité si uchovat v čistém, pravověrném stavu. V Helenině pohledu není hořkost ani zklamání, žádné nepřátelství či obviňování. Chápe, že zlo, které ovládlo svět jejího dospívání, přišlo z jakýchsi nepochopitelných vzdálených a obecných sfér, ale také, že jeho konkrétní projev pocházel od lidí, kteří žili v bezprostředním okolí.
Znamením uzavřené minulosti je v knize Hanny Demetzové Helenin poválečný návrat do „domu v Čechách“, do vily jejích prarodičů. Byl obydlen navrátilci z koncentračních táborů, demolován a vybydlen. „Zavřela jsem za sebou opatrně zahradní bránu. Stříbrné jedle se zlehka pokyvovaly. Vlak do Prahy odjel ještě před setměním a košíky s pelargoniemi se tiše pohupovaly sem a tam.“
Lidé, tradice i někdejší způsob života zmizeli. Naštěstí zůstaly alespoň vzpomínky.
