Žádné varování nepřišlo. Přes hudbu skupiny AMO nebylo slyšet, že vítr venku burácí ještě více než jindy v ten den. Pak jeho proud najednou nadzvedl boční stěnu asi třísetmetrové 02 Arény. A ta s sebou vzala kovové zábrany a konstrukce. Vzduchem létal i kov.
Byl jsem v tu chvíli na opačné straně arény, jen pár metrů od pódia. Střecha se nade mnou otevřela. Zvuk trhající se plachty přehlušil hudbu – ta za chvíli stejně utichla. Stan se pohnul – v šoku jsme uskočili.
pád stanu v trenčíně zabil člověkaDesítky lidí utrpěly zranění |
Měl jsem štěstí, plátno a kusy kovu nás minuly, ocitli jsme se v několika čtverečních metrech trhliny – plátno odnesl vítr o něco dál.
Někteří utíkali, ale zbytečně, modrá plachta je pohřbila. Padající konstrukce přerušila proud, světla zhasla, ticho vystřídaly vyděšené výkřiky lidí. To vše trvalo asi pět vteřin.
Masa lidí se pohnula, všichni chtěli být co nejdál od trosek stanu. Viděl jsem, jak někdo marně bojuje s obrovskými záhyby plachty, nedokázal je ale nadzvednout. Asi deset nás přiskočilo, zvedali jsme masu plastové střechy a snažili se zjistit, zda pod ní někdo neuvázl.
Další se přidali, za chvíli jsme už namačkáni vedle sebe zvedali plachtu, rolovali ji a snažili se dostat k těm, kteří zůstali uvnitř. Zdálo se nám, že to závaží nad našimi hlavami prostě neuneseme, ale zpod plachty se ozýval křik a nadávky – a to nás burcovalo. Pak mohlo pár dobrovolníků nahlédnout pod ni.
"Všechny sanitky sem!" křičeli záchranáři
Přišla úleva, alespoň na chvíli: nikdo bezvládný tam neležel. Jako by bylo vše v pořádku, jako by zřícený stan byl jen drobná nepříjemnost. Když jsme se ale dostali zpět na vzduch, vše bylo jinak.
Na vydlážděné ploše bývalé arény, která už byla pod otevřeným nebem, leželo asi dvacet krvácejících lidí.
Krev jim tekla většinou z hlavy, jeden se nedokázal pohnout a nedokázal ani nic říct. Dalšímu pomáhali kamarádi, vypadalo to na zlomenou ruku. V tu chvíli dorazily první sanitky a kolem zraněných se utvořily hloučky záchranářů. Na to vše padal hustý déšť.
poranění oka, mozku i hlavyTři lidé z festivalu jsou stále ve vážném stavu |
"Všechny sanitky sem!" křičel jeden ze záchranářů do vysílačky. "Všichni, kdo nám nejste nic platní, rychle pryč," vyzýval další. Jenže chaos tím nezklidnil.
Ani nás nevyhnal. Raněné jsme přikrývali kusy igelitu, někdo si sundal i tričko, které ještě nebylo pod mikinou úplně promočené.
Dva mladíci leželi před rozbořeným pódiem, nebylo jim víc než dvacet, oba byli přikrytí, přesto jim byla zima. Do tváře jsem viděl jen jednomu, drkotal zuby a nepřítomně hleděl před sebe. Oběma tekla z čela krev.
Když už nebylo čím chránit krvácející před chladným deštěm, vrhli se lidé na žluté pytle s plastovým odpadem. Brzy po nich zůstala jen neforemná kupa pivních kelímků. Hloučky kolem raněných se zvětšovaly. Záchranářů však stále nebylo dost.
"Rozeberte ten plot, aby se sem dostaly další sanitky," křičel na nás muž v červené kombinéze s vysílačkou v ruce. Kovový plot jsme odtáhli za pár minut. Majáčky záchranářů však stále ještě blikaly na místě, lékaři zjišťovali, které případy jsou nejvážnější, které je třeba co nejdříve odvézt do nemocnice.
Pak nás policisté vytlačili daleko od zraněných. Byli jsme zmatení, chtěli jsme pomoci, ale opravdu jsme překáželi.
Varovali nás před počasím, ale nikdo tomu nevěřil
"Teď tam nechoďte, nechte raději záchranáře dělat jejich práci," říkal jeden mladík staršímu manželskému páru. "Jasně," odbyl ho muž, trochu do něj strčil a pokračoval dál. Hledal v troskách své dítě. Ani policie se ho neodvážila vyhnat.
Asi půlhodinu po zkáze arény přišel do nejbližšího stanu, kde se ukrývala asi stovka lidí, hlavní organizátor akce Michal Kaščák. "Už hrát nebudeme, Pohoda končí," oznámil návštěvníkům, kteří stále ještě nemohli uvěřit, že to vše se opravdu stalo.
Když asi dvě hodiny předtím, kolem třetí odpoledne, při koncertě na hlavním pódiu varoval před blížící se bouřkou, nevypadalo to nijak vážně. Ano, rodinám s malými dětmi doporučil raději z festivalu rovnou odejít, všichni však v tu chvíli byli přesvědčeni, že z řídkých kapek, které v tu chvíli padaly z nebe, nic o moc horšího nebude.
Přesto však Kaščák na chvíli zavřel hlavní pódium a varoval, že možná budou muset lidi vytlačovat z velkých stanů – kvůli jejich bezpečnosti.
"Už se neschovávejte ve velkých stanech, mají přijít další velké poryvy větru," říkal pak před šestou poblíž zhroucené arény. Raději všechny poslal domů.
Když jsme si, promočení na kost, šli do stanového městečka zabalit věci, uslyšel jsem, jak někdo vedle mě říká: "Slyšel jsi? Prý je jeden mrtvý..."
