Zdravotní bratr Marek Tomšů

Zdravotní bratr Marek Tomšů | foto:  František Vlček, MAFRA

ZDRAVOTNÍ BRATR: Trefím skoro každou žílu. Lidé nám nosí vejce i pálenku

  • 27
Někdy napichuje jednu kanylu za druhou, jindy tráví den administrativou. Nejraději ovšem zdravotní bratr Marek Tomšů pracuje na oddělení CT. „Chválí mě jako jednoho z nejlepších ‚nabodávačů‘, žílu téměř nikdy neminu,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka. Dobře prý zvládá i hygienu zanedbanějších pacientů.

Ošetřovatelství je bohužel stále vnímáno jako čistě ženské odvětví. Je to tak skutečně i v praxi?
Je pravda, že na naší poliklinice jsem jediný zdravotní bratr. Ale v nemocnicích už jsou na každém oddělení desítky kolegů. Se zdravotním bratrem možná jako pacient přicházíte do styku, aniž si to uvědomujete, protože má stejné oblečení jako lékař. To vás může zmást. Pro kluky je studium zdravotnictví rok od roku populárnější. Když jsem nastupoval na zdrávku, tak jsme byli ve třídě tři kluci a na celé škole nás bylo dvanáct. V době, kdy jsem maturoval, tak už tam kluků bylo asi sedmadvacet. A nedávno, když jsme měli sraz se spolužáky ze střední, tak mi bývalá třídní učitelka říkala, že teď už na školu chodí asi padesát kluků. Takže už určitě neplatí, že by to bylo čistě ženské povolání, zdravotních bratrů přibývá.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Čím to podle vás je?
Řekl bych, že chápání široké veřejnosti už není tak konzervativní. Lidé už si nemyslí, že ošetřovatelství patří jen ženám. A také se přece jen rozšířily i kompetence zdravotníků a množství činností, které mohou dělat. Už to není jen o ošetřování ležícího pacienta. Mohou provádět i jiné odborné úkony. Po střední zdravotnické škole je dnes také bohatší nabídka různých vysokoškolských oborů, kam člověk může pokračovat.

Nicméně v současnosti na klinice působíte jako jediný zdravotní bratr mezi sestrami. Jak vám vyhovuje čistě ženský kolektiv?
Báječně. Protože jsem na to byl zvyklý i na střední škole, kde jsem byl spolužačkami hýčkaný, opečovávaný. A tady také. Navíc jsem tu nejmladší z celého kolektivu.

Nestěžují si někdy pacienti, kteří jsou zvyklí na zdravotní sestřičky? Nemají někteří před bratrem ostych?
Lhal bych, kdybych řekl, že nikdy. Jednou za čas přijde třeba starší paní, která mě poprosí, jestli bych nemohl sehnat raději nějakou kolegyni. Ale pro spoustu pacientů je to spíš příjemná změna, alespoň mi to tak říkají.

Jak probíhá váš běžný den?
Třeba dnešní den jsem začal v sedm ráno na ambulanci, dnes na endokrinologii. A pak jsem dělal administrativu u počítače. Dnes je zdravotní sestra vlastně z poloviny sekretářka, na poliklinice možná až ze tří čtvrtin. Zbylou čtvrtinu tvoří samotná péče o pacienta.

Říká se, že práce zdravotní sestry, respektive bratra, je jedním z fyzicky i psychicky nejnáročnějších povolání. Co je pro vás osobně nejtěžší?
V nemocnici u ležících pacientů je to skutečně náročné fyzicky i psychicky. Je to také dané podle odbornosti. Jestliže pracujete na dětské onkologii, tak je to pro vás ještě stonásobně náročnější. Někde vás to psychicky totálně vyždímá, přicházíte domů zničený. Jinde se zase namakáte fyzicky a bolí vás celé dny záda. Postupem času člověk po střední škole vystřídá různé profese. Je to prostě dáno tím, na jakém pracujete oddělení.

Není to jako dříve, kdy sestra seděla celý život v ambulanci s jedním starým doktorem a znala celou vesnici. Dnes má člověk možnosti okusit spoustu věcí. Tady na klinice to není tak náročné, jako když jsem pracoval na úrazovém oddělení v nemocnici, protože tam přijde pacient v aktuálním stavu, sem ne. Někdy to je ale přesto o nervy, jindy zase máte úsměvný den až do večera.

Marek Tomšů

Narodil se v roce 1983 v Bílovci. Vyrůstal ve Studénce u Ostravy. Vystudoval střední zdravotnickou školu v Novém Jičíně - obor všeobecná diplomovaná sestra. Pracoval jako zdravotní bratr v nemocnicích v Ostravě, Bílovci a v Olomouci. Poté šest let působil v reklamní agentuře a cestoval. Před čtyřmi lety se vrátil do zdravotnictví a nastoupil na pražskou soukromou kliniku Affidea na Chodově.

Vy tedy střídáte různá oddělení?
Ano, střídám se na všech odděleních. Jednou týdně pracuji na CT. Tam je to celkem náročné, protože uděláme nějakých padesát pacientů během pěti hodin, což je hrozné a mojí prací je, všem zajistit žilní přístup pro aplikaci kontrastní látky. Čili napichuji jednu kanylu za druhou. Pak bývám na infuzních terapiích, ergometriích, kardiologiích atd.

Pracuji i mimo kliniku, kdy zařizuji objednávky na různá vyšetření CT a magnetické rezonance. Většinou svým známým. Někdy je to ovšem náročné, protože mi lidé volají i o dovolené, že by potřebovali něco zařídit. I mimo kliniku jsem tímto dost vytížený.

Která činnost vás baví nejvíce?
Asi právě na CT. Tam nás pracuje pár vyvolených, protože je tam opravdu šrumec, přichází jeden pacient za druhým. Není čas si s nimi povídat tak, jako třeba na kardiologii. Je to tedy opravdu o rychlosti a šikovnosti. Chodí tam i pacienti, kteří téměř nemají vidět žíly. Můžu říct, že mě chválí jako jednoho z nejlepších „nabodávačů“, žílu téměř nikdy neminu. Proto na CT pracuji v nejvytíženější den. Někdy mě kolegové vyhledají po baráku, abych jim pomohl někoho „napíchnout“. Jsou samozřejmě dny, kdy to jde lépe, a kdy hůře. Jde o to, dobře se soustředit. Když máte „nabodnout“ někoho, kdo nemá skoro vidět žíly a navíc nespolupracuje, tak je to složité. Ale mně se to daří.

Jak snášíte velkou odpovědnost za zdraví pacientů? Jedna chyba může mít vážné následky.
Samozřejmě největší odpovědnost má lékař. I zdravotnímu bratrovi se ale může stát chyba s fatálními následky, například kdyby na infuzní terapii zaměnil lék. Ale nad tím nemůžete dennodenně přemýšlet. Samozřejmě po zdravotní škole se člověk bál, třicetkrát si kontroloval každou tabletku, než ji pacientovi podal a ještě doma večer přemýšlel, jestli to proboha byla ta správná tabletka. Dnes už ale úkony dělám automaticky, stále se kontroluji, ale nepřipouštím si, že by se nějaká chyba mohla stát.

Věčným tématem jsou nízké platy ve zdravotnictví. Zatímco lékaři si v minulých letech přeci jen polepšili, u zdravotních sester a bratrů se situace příliš nezměnila. Jak to vnímáte?
Asi takhle, kdybych se měl rozhodovat dneska a zvažoval bych zároveň zajištění rodiny, ale i komplikovanost studia, asi bych si to těžce rozmýšlel. Myslím, že bych už zvolil něco jiného. Nalijme si čistého vína: Našetřit si ze zdravotnického platu třeba na koupi bytu tady v Praze je naprosto nemožné. Navíc dělat tuto práci se hrozně zkomplikovalo. Dřív na to stačila střední škola, dnes musí být vysoká. To, co studenti umí dnes, když končí střední školu, je nesrovnatelné s tím, co naučili nás. Tuto práci musí člověk dělat asi hodně z přesvědčení. Na druhou stranu jsem rád, že jsem tady na soukromé poliklinice. Do státního sektoru bych se už nevrátil. Nepracuji o víkendech, o svátcích a podobně.

Ovšem je fakt, že platy jsou dost mizerné v porovnání s jinou profesí. Pracujete ve stresu, naproti tomu je od vás vyžadováno maximální soustředění a pozitivní vliv na pacienta. Když vezmeme v úvahu to, že operujete s lidským zdravím a životem, tak se plat blíží nule.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:

TOALETÁŘKA: Největší špindíry jsou ženy. Z kabinky občas slyším chrápání

Mnoho českých zdravotníků hledá pracovní uplatnění v cizině, často v Německu, kde je ohodnocení výrazně lepší. Neuvažoval jste o tom někdy?
To víte, že uvažoval. Hodněkrát. Nelákalo mě ani tolik Německo, ale spíše Anglie. Tam jsou platy, ale i pravomoci zdravotních sester někde úplně jinde. Důraz je kladen na jejich samostatnost. Sestra tam má svou ambulanci a okruh svých pacientů v dané čtvrti. Má mnohem větší kompetence a sama předepisuje třeba léky a indikuje různá vyšetření. Lékař je v podstatě jen dohlížecí orgán a konzultant, když je nějaký problém. O práci v Anglii jsem proto uvažoval mockrát. Mnoho mých kolegů tam odešlo a jsou velice spokojení. Mám kamarády, kteří chodili o pár ročníků níž a pracují dnes v Saúdské Arábii, kde jsou statisícové platy sester, nesrovnatelné s jakoukoli jinou zemí ve světě.

Byly finance důvodem, proč jste na dlouhou dobu zdravotnictví opustil?
To ne, chtěl jsem si hlavně tak nějak oddychnout. Odstěhoval jsem se od rodičů a začal jsem dělat s kamarády, kteří rozjížděli reklamní byznys a fotomodeling. To mě bavilo, takže jsem šest let pracoval s nimi. Procestoval jsem díky tomu půlku světa. Podíval jsem se do míst, kam bych se asi nikdy nepodíval, seznámil jsem se s lidmi, se kterými bych se nikdy neseznámil. Ale pak mi to začalo hodně komplikovat soukromý život. Rozhodl jsem se, že bych chtěl zase změnu a vrátil jsem se do zdravotnictví. Stále ale rád cestuji. Práce tady na klinice mi dovoluje, abych po dohodě mohl i celkem narychlo odjet do ciziny.

Zdravotní bratr musí mít v jistém smyslu i dost silný žaludek, například co se týče hygieny pacientů...
Určitě. Ne všichni mají žaludek třeba na ošetřování lidí z ulice, když jsou špinaví. Někomu to vadí, zvedne se mu žaludek a jde pryč. Mně tohle naštěstí nikdy nevadilo a to jsem toho na traumatologii viděl opravdu hodně. Přijímali se tu bezdomovci nebo narkomani v hodně špatném stavu. Někdo si na to zvykne brzy, někdo nikdy.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Rodina, mí blízcí a určitě také spokojení pacienti.

Z čeho máte největší strach?
Ze současné politické situace ve světě.

Jak se vám žije v Česku?
Báječně, já Česko miluji od Aše až po Ostravu, kde jsem vyrůstal.

Bývalo zvykem, že pacienti při opouštění nemocnice přinesli na sesternu dárek, třeba bonboniéru. Stále to tak funguje?
Jeden čas jsem přechodně dělal v jedné malé městské nemocnici v Bílovci, kde byla opravdu vesnická atmosféra. Starší lidé jsou tam stále zvyklí nějakým způsobem se sestrám odvděčit. Takže přinesou třeba plato vajíček, domácí šunku nebo domácí pálenku. Ale i ve městské nemocnici pacienti nosí třeba bonboniéru nebo kytičku. Je to milé gesto, člověka to potěší.

Žádal vás někdy vážně nemocný pacient, abyste mu ulevil? Směřuji tím k otázce, jak se díváte na možnost legalizace eutanazie.
O to mě samozřejmě žádal pacient už několikrát. Na traumatologii, ale už i na střední škole během praxe na interním oddělení. Myslím ale, že tyto žádosti byly hodně způsobeny stavem psychiky toho pacienta. Pacienti, kteří mě o to žádali, byli většinou psychicky mimo, takže se ani nedalo říct, jestli to žádali proto, že už nechtěli dál a trpěli, nebo jen kvůli momentálnímu stavu psychiky.

Obecně je můj názor na legalizaci eutanazie určitě pozitivní. Už jenom představa toho, že někdo z mých blízkých je udržován půl roku, rok uměle na přístrojích, nikam to nevede... Samozřejmě se musí vždy zvážit pro a proti a diskutovat i s rodinou.

Na co si pacienti na lůžkovém oddělení v nemocnici nejvíce stěžovali? Byla to fyzická bolest nebo i osamělost? To, že pacient dlouhé týdny leží, aniž by ho někdo navštívil?
Na úrazové chirurgii, kde jsem pracoval, přece jen pacienti neleží až tak dlouho, aby si stěžovali na samotu. Sestra tam měla přidělené určité pokoje a se všemi pacienty byla stále v kontaktu. Jakmile byl pacient odoperován, tak putoval buď na jiné oddělení, nebo do domácí péče. Ale v léčebnách dlouhodobě nemocných je to něco jiného, tam je samota problém.

Chodí si k vám pacienti i popovídat?
Ano, je taková kategorie pacientů, kteří to berou spíše společensky. Přijdou si sem pro léky a pak se tu zaseknou třeba na půl hodiny a už nevíte, jak dát najevo, že máte ještě práci. Já naštěstí zvládám víc věcí najednou. Třeba píšu na počítači a do toho si stíhám i povídat. Před některými známými firmami ale utíkám, ne kvůli tomu povídání, ale kvůli tomu, že jsou agresivní a chodí se sem vysloveně vybít, vyřvat, pohádat. Přijdou s blbou náladou a pak jim stačí sebemenší záminka. Nebo se rovnou hrnou dopředu, i když v čekárně je plno lidí. Příjemných pacientů je ale většina.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka

Článek se mi líbí
Lide Česka