Řekla jste si někdy: „Tohle je nepřeložitelné.“?
Ale jo, ale nakonec stejně musíte najít řešení. Vlivem profesionální deformace si člověk už při čtení říká, jak by se něco dalo přeložit a že tohle by snad ani nešlo. Jakmile je to ovšem kniha, kterou překládám, nemůžu tam napsat, že to nejde přeložit. Prostě musím najít nějaké řešení. Třeba něco někde ubrat a vynahradit to jinde, ale vyřešit to musím.
Pamatujete si na nějaký překladatelský oříšek?
Například ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně od italské spisovatelky Eleny Ferrante, kterou nyní překládám, jsem řešila hrdinčinu úvahu nad tím, když žena po svatbě změní příjmení. V češtině přechylujeme, což v italštině není. Změna stavu se mluvnicky vyjadřuje jinak, a jelikož to vypravěčka analyzuje ze syntaktického hlediska, musela jsem to změnit, aby to česky dávalo smysl.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Problém taky bývá, když jde o výraz, který má v cizím jazyce více významů, a v češtině ne. Když jsou hrdinky Geniální přítelkyně malé, mluví o tom, že Don Achille má „borsa nera“, a myslí si, že je to černá taška. Jenže v italštině „borsa“ může být jak taška, tak i burza. Ve skutečnosti tam jde o to, že zaslechnou, že pracuje na černém trhu, že je to šmelinář.
Necítíte tlak, abyste nejnovější díl Geniální přítelkyně, ze kterých je celosvětový bestseller, přeložila co nejrychleji?
To ne, ale samozřejmě to chce mít nakladatel co nejdříve, aby mezi jednotlivými díly nebyly dlouhé prodlevy. Překlad ovšem není sprinterská disciplína, nedá se dělat moc rychle. Já sice radši překládám v nějakém presu, vlastně tak dělám všechno, ale zase to nejde „urvat“. Když to po sobě druhý den čtu, tak hned vidím, kde jsem byla unavená a přestala jsem se soustředit. V takovém tempu nejde pracovat dlouho.
Jak odpočíváte?
Snažím se dělat něco jiného. Někdy chci jen koukat na moře nebo chodit na túry nebo po památkách anebo nedělat vůbec nic a vyčistit si hlavu. Často se dívám na filmy, vařím nebo si čtu.
Jak jste se k překládání dostala? Chtěla jste se tomu věnovat již na střední škole?
Vůbec ne. Byla to náhoda. Já ani nechtěla dělat jazyky. Byla jsem na střední uměleckoprůmyslové škole a dělala jsem malbu. Jazyky jsem se sice učila od dětství, ale až když jsem se dostala do Itálie, zaujala mě země i její jazyk více než jiné. Přesto mě ani první roky na univerzitě nenapadlo, že bych překládala. Pak to přišlo samo, četla jsem si italsky a najednou mě začalo napadat, jak bych to řekla česky, tak jsem to zkusila.
Co podle vás musí mít dobrý překladatel?
Je toho víc. Určitě bych řekla talent. Je to sice zároveň řemeslo, spousta věcí se dá naučit a určitý typ textu člověk může přeložit i bez talentu. Ale pak jsou texty, kde si jen s nějakou zručností a znalostí jazyka nevystačí. Jednak musí ovládat jazyk, ze kterého překládá, a stejně tak i ten, do kterého překládá. Na to se někdy zapomíná a to, že je někdo rodilý mluvčí, neznamená, že jazyk umí. Nejhorší je, když se v překladu pozná, z jakého jazyka je to přeložené. Když tam jsou vidět vazby původního jazyka.
Taky musí mít jazykový cit a smysl pro nuance. Jde třeba jen o to nahradit jedno slovo jiným, výstižnějším, nebo udržet rytmus textu. To jsou věci, které se hůře učí. Měl by mít taky dobrý sluch a v překladu cítit, kdy to zní falešně, škrobeně. A pak musí mít trpělivost. Někdy vám práce nejde, zaseknete se na jednom slově a hledáte alternativu. Musíte usilovat o to nejlepší řešení, nespokojit se s tím, že takhle to stačí, a jít dál.
Myslíte, že je potřeba překladatelství vystudovat?
Ne. Znám plno výborných překladatelů, kteří nic takového nestudovali. Přesto člověku může filologické vzdělání a znalost toho, co v jazyce jde a nejde a proč to tak je, usnadnit práci.
Alice FlemrováNarodila se v roce 1970. Vystudovala italianistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je překladatelkou italské prózy a divadelních her. Za své překlady několikrát získala ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Loni v Itálii dostala Mezinárodní cenu Nina Martoglia za šíření a propagaci italské literatury v zahraničí prostřednictvím překladů a kritických statí. Za editaci svazku Pirandello: Hry I, letos získala Flaianovu cenu v kategorii mezinárodní italianistika. Kromě překládání působí v Ústavu romanistiky FF UK, kde přednáší moderní italskou literaturu. |
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vedete překladatelské semináře. Poznáte u studentů, kdo má ten talent, o kterém jste mluvila?
Určitě, to se pozná. Překladatel musí mít i nápady. Text může být dobře přeložený, ale člověk si říká, že tomu pořád něco chybí. Někdy stačí dobrý redaktor, který pak textu vtiskne tvář. A u některých studentů vidím, že mají nápady a napadají je důmyslná řešení.
Je těžké si po škole najít práci jako překladatel?
Myslím, že se pořád objevují noví překladatelé z různých jazyků, a jak to sleduji, úroveň překladů je v Česku vesměs dobrá. Problém je, že tahle práce - teď mám na mysli umělecký překlad - je dlouhodobě špatně hodnocená, takže překladatel ji musí opravdu milovat a mít ji spíše jako koníčka, než hlavní způsob obživy. A pokud se chce překládáním živit, tak musí brát i komerční věci.
Další věcí je, že v nakladatelstvích bývá čím dál větší spěch. Ztrácí se figura stálého redaktora, bez kterého to prostě nejde. Ani nejzkušenější překladatel si nevychytá svoje i banální překlepy, chyby, protože si čte text, který má v hlavě, ne ten, který má před očima, a jednoduše to nevidí. Prostor pro talentované překladatele tu je, ale není to nic úžasného po praktické stránce. Je to práce za nepříliš dobré finanční ohodnocení.
Nejvíc toho udělám v noci
Dokázala byste porovnat, jaké bylo překladatelství před dvaceti lety a nyní? Liší se v něčem, nebo je to stále stejné?
Když jsem začínala, byly sice už počítače, ale většinou jsme doma neměli připojení na internet. Takže to nebylo jako dnes, kdy, když člověk něco neví, tak si to vygoogluje. Má to své výhody i nevýhody. Důležité je nespokojit se hned se vším, co najdu. Často můžu najít blbosti, což nepoznám, když hledám v oblasti, které nerozumím. Určitě je to snazší v tom, že člověk nemusí pořád někde běhat po knihovnách a ověřovat to. Dříve překladatel hledal v encyklopediích nebo se někoho ptal. Já se i dnes snažím informace ověřovat v tištěné literatuře. Spousta lidí najde něco na Wikipedii a hurá, je to tak. Ale ono to tak často není.
Změnily se i smlouvy. Dříve se překladatel naivně vzdával licence na překlad téměř navždy. Dnes už si to všichni hlídají, licence je na pár let, pět nebo maximálně sedm let. Skoro žádný překladatel totiž nemá procenta z prodeje. Domluví si s nakladatelem částku za normostranu a honorář se počítá podle počtu stran odevzdaného překladu. Když smlouva vyprší a dělá se druhé vydání, tak by měl překladatel za svou práci opět nějakou částku dostat. A když nakladatel získá subvenci, snaží se překladateli honorář zvednout.
Ale bohužel jsou i nakladatelé, kteří se snaží honoráře držet na hodně nízké hranici a využívají nezkušených překladatelů, ochotných podepsat nevýhodné smlouvy.
Knihy nabízíte nakladatelství vy nebo to bývá naopak?
Některá nakladatelství mají své skauty, kteří pro ně hledají budoucí bestsellery, a pak mi třeba něco nabídnou. Většinou ale nabízím já. Ovšem neznamená to, že to vždycky vydají, právě proto, že to nejsou zaručené bestsellery. Pokud jde o nějakého zapomenutého klasika, tak nakladatel většinou váhá. Často se musí získat grant nebo subvence, aby kniha mohla vůbec vyjít.
Kolik se prodává překladové literatury, která nemá potenciál bestselleru?
Pokud se běžné překladové literatury prodá nad dva tisíce výtisků, tak bývá nakladatel spokojen. Jsou knihy, kterých se prodají jen stovky, ale i méně.
Kolik knih za rok přeložíte?
Většinou tak dvě, letos možná budou tři, víc asi „upřekládat“ nejde. Začínající překladatelé taky občas podepíšou nesmyslnou smlouvu a zavážou se, že budou mít za dva měsíce hotový třísetstránkový román...
Jak je časově náročné přeložit průměrně dlouhou knihu?
Každý to má jinak. Někdo je schopen denně přeložit pět stránek, někdo deset, někdo i patnáct až dvacet. Ale já dvacet stránek denně neudělám. Možná nějakého snadnějšího textu, ale třeba Ferrante se sice snadno čte, ale jsou to zamotané, dlouhé věty. Často do pásma vypravěče vnáší hovorový prvek, někdo něco řekl, ona to převypráví v polopřímých vazbách, to je třeba stále hlídat. Musí se řeči ponechat mluvní ráz, ale nesmí to být nesrozumitelné, takže překladatel dlouhá souvětí nejdřív rozmotává, pak zase smotává. Překládání není o tom, že bych seděla a přepisovala text do jiného jazyka.
Když hodně pracuji a tlačí mě čas nebo nakladatel, tak denně udělám 10 až 15 stránek. To ale nejde, když je akademický rok a učím na fakultě a mám i jiné povinnosti, takže nejvíc toho přeložím, když je zkouškové období.
A jak to vypadá, když máte čas? Ráno vstanete a překládáte?
Ne, já ráno spím. Nejsem po ránu moc výkonná. Nejvíc čilá jsem v noci, třeba od dvou do pěti. To nikdo nevolá, nikdo nepíše e-maily, je klid. Takže nejvíc toho udělám v noci a chodím spát k ránu. Dopoledne spím, když můžu, odpoledne se rozkoukávám a až pak začínám pracovat. Asi to není úplně ideální, asi to není ani zdravé, ale vyhovuje mi to. Ve chvíli, kdy jsou ostatní lidé už unavení a chtějí spát, tak mně začínají přicházet nápady, rozjíždím se a necítím únavu.
První věta v knize je rozhodující
Jakým způsobem překládáte?
Několikrát si přečtu danou knihu, abych zjistila, o čem je, co tam bude za problémy a dostala do sebe její rytmus. Pak sednu, otevřu knihu a začnu. První věta je hrozně důležitá. Když ji zkazíte, tak je to špatné. Musíte chytit správný rytmus. A někdy vám to nejde. Jsou i překladatelé, kteří dělají více verzí, pak je postupně čistí, až jim zůstane jen jedna. To já neumím. Nedělám to jako polotovar, který je potřeba upravovat, ale rovnou hotový produkt, za kterým si stojím.
Překládáte pouze literární texty?
Když jsem začínala, dělala jsem hodně i komerční věci, například smlouvy při vstupu do Evropské unie. Ale ono to moc dohromady nejde, protože tímhle si zanesete hlavu hrozně hloupými texty a slovním balastem, a když máte pak překládat něco pěkného, musíte je zase vyházet, udělat si tam pořádek. Když jsem celý den překládala zprávy komisařů a podobné věci, tak jsem večer neměla ani sílu udělat něco jiného. Ne že by to bylo intelektuálně náročné, ale nějak to člověka umoří. Možná na to nejsem ten správný typ.
Jaká kniha se vám překládala nejlépe?
Mám ráda překlady, ve kterých musím něco řešit, texty, které mi kladou překážky. Je to více tvůrčí. Takže například knihy Stefana Benniho nebo Hmatatelný čas, který napsal Giorgio Vasta.
Komunikujete s autory knih?
Snažím se s nimi spíše nekomunikovat a to z jednoho prostého důvodu. Vím, že dneska je jednoduché se s nimi spojit, ale myslím, že překladatel by měl být samostatný a dobrat se výsledku sám. Často jsem se s autory i seznámila, s některými spřátelila a divili se, že jsem je během překladu vůbec neoslovila. Pak jsem taky zjistila, že autoři nejsou zrovna dobrými pomocníky. Jeden už ani sám nevěděl, jak to přesně myslel. Autor má taky často pocit, že by to šlo napsat ještě jinak a chce prostřednictvím překladatele text měnit. Pro některé je to stále živé, neukončené dílo, ale takhle to nejde.
Ovšem když jsem překládala Umberta Eca a jeho Tajemný plamen královny Loany, poslal mi seznam, v němž byly dohledané citace vytržené z cizích textů, které v románu použil. To byla veliká pomoc.
Jak těžké je zachovávat autorský styl jednotlivých spisovatelů?
Musím jim ho „vyrobit“ v češtině. Jde o to poznat míru a nepřeťápnout to. Nedržet se hystericky originálu, ale zároveň poznat, jak moc se můžu vzdálit, abych mu zůstala věrná. To je právě o tom citu, kdy si řeknete: „Tady ještě můžu.“ Proto je důležité umět dobře výchozí jazyk, abych poznala tiky autora, že něco dělá schválně, je to jeho záměr, pochopit jeho styl.
Samozřejmě jsou autoři, kteří se mění a jsou jak chameleoni, ale i u nich třeba najdete jedno slovíčko, podle kterého je poznáte. Na Ferrante je až otravné, že se tam všichni chválí. A já jsem zjistila, že to už je taková její značka. Pak nemá ani cenu snažit se to opisovat, aby se slovo neopakovalo. Je tam nadužívané schválně.
Konzultujete překlady s někým jiným kromě redaktora?
Pokud je tam něco z medicíny, informatiky nebo z něčeho, čemu nerozumím, tak se to snažím konzultovat. Ale že bych řekla někomu: „Přečti si to, co si o tom myslíš?“, to ani ne. Ono, kdo má taky v dnešní době čas číst cizí texty, že?
Dialekty v Itálii zažívají renesanci
Jezdíte do Itálie pravidelně?
Ano, myslím, že to je důležité. Itálii mám hodně projetou a hodně ji znám. Samozřejmě se překládalo i v dobách, kdy překladatelé nikam nemohli, a přesto překládali dobře. Ale právě jde o to naposlouchání jazyka, aby si člověk uchoval jazyk živý, neztratil s ním kontakt. Pro mě je důležité znát i reálie. Jelikož jsem často pobývala v Neapoli, tak si dokážu vizualizovat, kde se pohybují hrdinky Geniální přítelkyně. Mně se pak líp překládá, když si představím celou scénu.
Jak je to s dialekty? Jsou v románech hodně používané?
Třeba u Eleny Ferrante ne. Pokud tam už má nějaké slovíčko, tak napíše „řekl to italsky, řekl to v dialektu“, ale nepoužívá dialekt, tedy neapolštinu. Když se v textu dialekt objeví, tak musíte řešit, jestli budete dělat, že tam není, a necháte to bezpříznakové, nebo ho nějak odlišíte. Což byste měla, hlavně když se v jednom textu setkává italština a dialekt.
Ale s dialekty je to v Itálii složitější. Říká se jim dialekty, jenom aby se odlišily od italštiny, což je jazyk, který mají všechny regiony společný. Dialekty jsou ale často samostatné jazyky - neapolština má i svoji dlouholetou literární tradici. Jakmile má svou literaturu, je vnímaná jako jazyk. Stejně tak furlánština, sicilština. A nyní s nimi autoři čím dál více pracují. Dochází tam k renesance dialektů, které byly dříve potlačované, ať už z kulturních, nebo politických důvodů. Fašismus se snažil dialekty vymýtit.
Rozumíte neapolštině nebo sicilštině? Jak moc se liší od běžné italštiny?
Liší se hodně. Já jsem na jihu kdysi žila, takže některým sicilským nebo jihokalábrijským dialektům rozumím. Neapolštině částečně rozumím, ale je to pouze pasivní znalost, nedokázala bych v ní mluvit. Člověk to spíše naposlouchá, dostane do ucha. Třeba u sardštiny něčemu rozumím, protože je trochu podobná španělštině, kterou jsem také vystudovala a stále si ji udržuji. Španělštinou jsou hodně ovlivněny sardština, sicilština i neapolština.
Dokázala byste tedy překládat i ze španělštiny?
Já doufám, že jo. Stále se na to chystám.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Jednoznačně Praha, kde jsem se narodila a kde jsem vyrostla. Hlavně tam, kde je Vltava nadohled. |
Když si vyberete jednoho autora, chcete pak překládat i další jeho díla do češtiny?
Jak kdy.
U koho to tak bylo?
Bavil mě Stefano Benni, jak jsem zmiňovala, dříve i Niccolò Ammaniti. Jsou autoři, kteří se mi dobře překládali, jako Giorgio Vasta, ale ten pak už nenapsal nic, co bych mohla nabídnout. Asi nejsem úplně věrný překladatel. Jsou tací, kteří si vyberou jednoho autora a cokoli napíše, to přeloží. Tak to nemám. Když mě autor baví, ráda se k němu vracím, ale když ho dělám moc dlouho, chci si od něj odpočinout a hledám něco jiného.
Čtete i jiné než italské autory?
Snažím se kvůli jazyku číst současné české autory, ale stále se vracím i ke Karlu Poláčkovi, Karlu Čapkovi, Jaroslavu Haškovi, Josefu Škvoreckému. Z těch současných se mi líbí Emil Hakl. Snažím se číst i španělsky, líbí se mi Juan Gabriel Vásquez, autor románu Hluk padajících věcí, který přeložila Anežka Charvátová.
Máte nebo jste měla překladatelský vzor?
Jak už jsem řekla, český umělecký překlad má výbornou tradici i úroveň a práce mnoha kolegů je pro mě inspirativní. Psala jsem diplomovou i disertační práci u romanisty Jiřího Pelána, to je překladatelská špička. Překládá i poezii, což je další úroveň, protože ne každý ji může a hlavně umí překládat. Nemyslím si, že byl můj vzor v tom smyslu, že bych si řekla: „Chci překládat jako Pelán.“ Ale jeho práce si nesmírně vážím, i když si myslím, že překládám úplně jinak než on.
