Adéla Trepáková

Adéla Trepáková | foto:  Dan Materna, MAFRA

PSÍ HOLIČKA: V módě je barvení srsti i drápků. Pražané psy rozmazlují

  • 82
Mytí a stříhání psů ve speciálním salonu není rozmar, ale pro městská zvířata téměř nutnost, neboť valná část lidí s nimi sdílí byt a často i postel, domnívá se majitelka psího holičství Adéla Trepáková. „V Praze psi bývají rozmazlení a příliš fixovaní na svého pána,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Kolikrát vás už zákazník pokousal?
To se mi stalo už vícekrát. Minulý rok jsem ale poprvé jela na pohotovost. Přišla ke mně paní s pejskem z útulku, který byl v minulosti týraný. Jeho stav se u ní doma postupně zlepšoval. Přistupovali jsme k němu hodně pomalu a opatrně. Během stříhání vrčel, což je ale celkem časté. Když jsem mu pak stříhala hlavu, sundala jsem náhubek. Ještě jsem ze srandy kolegyni řekla, že pokud mě pokouše, poveze mě na pohotovost. A během sekundy mi pejsek prokousnul prst.

Byla jsem v šoku a nejdřív jsem vůbec nevěděla, který prst to je. Krev byla najednou všude. Na pohotovosti mi dali tetanovku a antibiotika. Pes byl naštěstí očkovaný proti vzteklině. Jindy mě zase pokousal skotský teriér, kterého mám paradoxně ve znaku mého salonu. Ten samý pejsek mě pokousal dvakrát, přičemž jednou mi strhl kůži z části ruky, což bylo dost ošklivé.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Nemáte po takových incidentech při stříhání ze psa strach?
Trochu ano. Během studií veteriny jsem se nikdy nesetkala s vážnějším zraněním. Až během stříhání mě psi párkrát více pokousali. Od té doby si dávám větší pozor na drobné projevy, gesta psa, například, když začne zvedat pysky. Dřív jsem byla drzejší a tyto projevy jsem ignorovala. Ale přeci jenom, ruce mám jenom jedny a živí mě. Často psovi rovnou dávám náhubek, který hodně zvyšuje komfort střihače. Do hlavičky psovi totiž nevidíme. Nevíme, jestli má zrovna dobrou náladu, nebo ne. Problém je, že lidé občas přivedou psa a vůbec mi neřeknou, že bývá často agresivní.

Jak řešíte situaci, když je pes opravdu hodně neklidný nebo agresivní? Dáváte mu někdy sedativa?
To ne. Před podáním sedativ by se totiž psovi měly udělat krevní testy, aby se zjistilo, jestli náhodou nemá srdeční vadu a jestli je sedaci schopen zvládnout. Myslím, že se s každým psem dá „domluvit“ i bez prášků. Je ale pravda, že psi v Praze bývají rozmazlení a příliš fixovaní na svého pána. Pánečci přicházejí někdy s tím, že se jejich pejsek nenechá ani vyčesat. Jenže to je tím, že česání vzdají, jakmile pejsek trochu zakňučí nebo zavrčí. V salonu je pak takový pes ještě mnohem agresivnější, protože není zvyklý ani na česání srsti.

Je pes klidnější, když je při procedurách přítomen jeho pán?
Spíš naopak. Když páníček odejde, i vzpurný pes se většinou zklidní. Najednou je sám v cizím prostředí a zkrotne. V devadesáti procentech případů se sebou po odchodu páníčka nechá manipulovat. Hodně zákazníků se bojí nechat pejska samotného, bojí se, že se k němu nebudeme chovat hezky. Říkám jim, že tu mohou zůstat, ale upozorňuji je, že pejsek bude možná hysteričtější. Pokud tu páníček je, bere ho pes jako parťáka. Myslí si: „My jsme tady na tuhle ženskou dva.“ Ví, že když zakňučí nebo zavrčí, tak páníček ho okamžitě vezme ze stolu, což je problém.

Ona práce s lidmi je v tomto ohledu někdy těžší než se samotnými zvířaty. Je třeba jim vysvětlit, že pes si na vše potřebuje zvykat. Pokud je na stříhání poprvé, nebude z toho zřejmě nadšený, nechápe to. Vysvětluji jim, že když s ním budou chodit pravidelně, tak to pes bude zvládat lépe, než když přijdou jen jednou za rok.

Zvládnete nakonec upravit každého psa nebo jsou zákazníci, kteří odcházejí s nepořízenou?
Ještě se mi nestalo, že bych zavolala pánečkovi a řekla: „Přijeďte si pro něj, je nezvladatelný.“ Nedávno jsem tady měla fenu irského pšeničného teriéra. Panička mě předem upozornila, že je těžko zvladatelná. Nikdy nebyla upravovaná, nebyla zvyklá, že na ni někdo sahá. Byla tak vyděšená, že neustále skákala ze stolu, poškrábala mě a oháněla se po mně zuby. Pak ležela na zemi a nenechala se ani vyfénovat. Protože to není úplně malý pes a má sílu, nebylo snadné se s ní „prát“. Člověka bolela záda, ruce... Trvalo to s ní hrozně dlouho a byla jsem úplně vyčerpaná - fyzicky i psychicky. Nakonec jsme to nicméně zvládli, z čehož jsem měla radost. Někdy je zkrátka potřeba hodně trpělivosti.

Fotogalerie


Střihla jste někdy psa?
To jsou věci, které žádný střihač neříká rád. Nikdy se mi naštěstí nestalo, že bych pejska střihla nějak vážně, že by musel na veterinu. Nedávno se mi ale stalo, že jsem stříhala westíka, který se neustále olizoval. A najednou tekla krev z jazýčku. Naštěstí to byl jen milimetr.

Je podle vás koupání a stříhání psů nutnost nebo spíše nadstavba pro obzvlášť pečující páníčky? Znám několik psů, které jejich páni k holiči nevozí a koupání probíhá maximálně v rybníce. Přesto vypadají spokojeně.
Podle mě záleží na plemeni, ale i na tom, kde pes žije. V Praze je velká míra smogu, prachu, alergenů. Psi i kočky mohou přenášet řadu chorob. A my s nimi většinou žijeme v bytech, velká část lidí se svými mazlíčky spí v posteli. Je proto třeba, aby nebyli špinaví a smradlaví. Z tohoto hlediska je potřeba alespoň u dlouhosrstých plemen minimálně jednou za dva měsíce navštívit salon nebo udělat příslušnou péči doma, pokud to pán umí. Lidé by to měli dělat hlavně sami kvůli sobě, pokud se psem bydlí. Samozřejmě existují plemena, která jsou na úpravu méně náročná.

Péče o psa, který žije venku, je oproti tomu „bytovému“ mnohem jednodušší. Několikrát do roka by se měl vyčesávat. Koupání ale není nutné. Pro život venku totiž potřebuje mít na kůži více mazu a srsti, aby měl ochranu před UV zářením i mrazem. Je proto lepší, když mastný film na kůži zůstává. Záleží ale i na páníčkovi. Pokud je mu nepříjemné, že je jeho pes hodně zamaštěný a zapáchá, tak není vůbec od věci ho dvakrát do roka vykoupat. U psů, kteří žijí v bytě, se může koupat klidně i jednou za měsíc.

Jak přimějete ke koupání psa, který nesnáší vodu?
Když páneček přijde s tím, že jeho pes nesnáší vodu, snažím se zjistit, jak a kdy na to přišel. To, že pes dobrovolně neskáče do rybníka, totiž ještě neznamená, že vodu nesnáší. Znamená to často jen to, že není úplně vodomilný nebo na vodu není zvyklý. Pokud vodu nezná a není na koupání od štěňátka připravovaný, tak je pochopitelné, že s ní bude mít zpočátku problém. Postupně se na ni ale dokáže naučit a koupání začne brát jako přirozenou součást života.

Adéla Trepáková

Narodila se v roce 1994 v Mladé Boleslavi. Vystudovala Střední odbornou školu veterinární v Hradci Králové.

Absolvovala kurz stříhání psů u Jany Ekrové v salonu Blanda v Hradci Králové

V současnosti žije v Praze a vede vlastní salon v Dejvicích. Ve volném čase se věnuje jízdě na koních.

Na kolik vyjde návštěva salonu, při které psa vykoupete a ostříháte?
To je hodně individuální. Péče o malého psa tady vyjde průměrně na pět nebo šest set korun. Kompletní péče o velkého psa s mytím a vyčesáváním stojí kolem tisícovky. Myslím, že tyto ceny moc neodpovídají fyzické náročnosti této práce a tomu, že člověk pracuje s velkým rizikem pokousání, ale i přenosu různých nemocí. Například v Německu nebo Rakousku si na profesionální péči o psy lidé potrpí mnohem víc a finanční ocenění je tam téměř dvojnásobné. U nás pracují některé střihačky doma, neoficiálně. Stříhají třeba za dvě stě korun, což by byla pro mě v salonu likvidační cena.

Co byste poradila chovateli, který nemá možnost nebo finance na pravidelné návštěvy psa v salonu? Které základní úkony by měl zvládnout sám?
Každý páneček by se měl informovat, jakou péči vyžaduje jeho konkrétní plemeno. Pokud má například kolii, měl by vědět, že má být pravidelně vyčesávaná, musí si na to pořídit správné hrablo atd. Pokud totiž vyčesávání podcení, začne se kůže psa zapařovat a po čase bude muset vyhledat veterináře. Pokud psa koupe, měl by určitě používat vhodný šampon bez silikonů, co nejpřírodnější. Často se setkávám s tím, že pánečci používají lidský šampon nebo sprchový gel. Potom přicházejí s tím, že má pejsek zánět kůže. Pes potřebuje speciální šampon, ne lidskou kosmetiku.

Zajímavé je, že v poslední době potkávám hodně pejsků plemen, která by měla normálně žít venku, ale jsou dlouhodobě v bytě a postupně se tomu začínají fyzicky přizpůsobovat.

Jak?
Tak například celoročně línají, což u těchto plemen není úplně normální. Přizpůsobují se tím životu v teple. Takový labrador by měl línat dvakrát za rok. Když ale žije v bytě, líná celoročně. Lidé si pak stěžují, že mají chlupy po celém bytě. Někdy proto přijdou s tím, že chtějí psa kompletně oholit. To já ale odmítám, protože to pro psa není dobré. Pokud pes žije venku, je přirozeně nastavený na střídání počasí a ročních období. Mám samozřejmě na mysli původní plemena. Takového jorkšíra dát ven určitě nemůžeme, není vůbec uzpůsobený na špatné počasí, okamžitě by onemocněl.

Připravujete psy i na výstavy?
Ano, také. Ale není to mojí prioritou. Spíš se zaměřuji na normální klientelu, klasické městské pánečky. Tito lidé jsou totiž hodně neinformovaní o tom, jak o pejska mají pečovat. Chovatelé, kteří jezdí na výstavy, to dobře vědí. Ale přijde mi, že se zapomíná, že pes má být opečováván, i když na výstavy nechodí. Jde o to, aby se cítil dobře, aby mu chlupy nějakým způsobem nevadily a aby byl připraven na život ve velkoměstě a netahal špínu domů.

U pudla královského, ale i u dalších plemen, se provádějí různé extravagantní střihy, například částečné vyholení těla a vytváření různých „bambulek“. Jaký to má podle vás smysl? Není pro psa nepohodlné být vyholený na místech, které má přirozeně pokrývat srst?
Klasický střih pudla se už provádí několik set let. Je to v podstatě funkční střih. Pudl byl totiž v minulosti využíván jako lovecký pes pro práci ve vodě. Potřeboval být odlehčený, a proto se vyholoval. Chlupy se nechávaly jen na hrudi a ledvinách, aby je měl v teple. Tento střih tedy měl své opodstatnění, což lidé moc nevědí a považují ho za týrání pejska. Dnes už klasický střih není nutný, pokud pes neloví ve vodě. Myslím ale, že určitě v ničem nevadí, psa nijak neomezuje. Na zimu mu chovatelé obvykle nechávají narůst delší srst nebo ho oblékají do dečky. Navíc pudl královský je hodně aktivní pes a má sám o sobě vysokou teplotu.

Psi mají většinou podobnou povahu jako jejich páni

Někdy se říká, že páníčci a jejich psi si bývají vizuálně podobní. Všimla jste si toho?
V některých případech ano, ale není to moc časté. Že by přišel pán s vráskami společně s šarpejem nebo dlouhovlasá blondýna s afghánským chrtem, se mi nestává úplně často. V devadesáti procentech případů jsou si ale pán a pes podobni v povaze. Ono „jaký pes, takový pán,“ skutečně platí. Páníčci totiž předávají své zvyklosti a strachy svým psům. Například klidný pes se v režii přecitlivělého pánečka stává hysterickým. Nebo aktivní pes v režii povaleče se stane flegmatikem, což je ta lepší varianta.

Předchozí díly

MANAŽER KASINA: Lidé si víc váží peněz, gamblera bych nezaměstnal

Všechny díly seriálu najdete ZDE:

Lidé Česka

Jaké jsou současné trendy v péči o psy? Žádají zákazníci pro svého psa třeba barvení nebo trvalou?
Trendy v současnosti přicházejí hlavně z Asie. Pudlům se třeba nevyholuje úplně nos, ale nechává se jim tam taková boulička, pompónek. Jorkšírům se zase nechávají zasrstěná ouška. Nebo se vystříhává tlamička dokulata, aby se vytvořil štěněčí výraz. Dost se v současnosti zaplétají copánky, nebo střih nazývaný boo, po němž pejsek vypadá jak plyšáček. Frčí také vystříhávání ornamentů do srsti, třeba srdíčka nebo šipky. Někdo chce barvit drápky, ale i srst - nedávno tu byla paní, která chtěla na pejska růžové srdíčko. Někteří lidé si na to opravdu potrpí, jiní to považují za týrání. Mně některé požadavky připadají trochu přitažené za vlasy, ale za týrání je nepovažuji. Existují přírodní barvy na psy, které jim nijak neškodí. Ani ve vyholení malého ornamentu nevidím problém.

S jakým nejšílenějším požadavkem za vámi zákazník přišel?
Často se stává, že chtějí úplně oholit třeba kolii. Je smutné, že jim musím vysvětlovat, že takovýto pes se určitě nemá holit. Panuje velký mýtus, že psovi je v létě v jeho srsti vedro. Jenže je to právě naopak - pes má srst právě proto, aby ho chránila před slunečními paprsky.

Zbavujete psy také blech či klíšťat?
Ano, klíšťata jsou hodně častá a zatím se zdá, že tento rok na ně bude „úrodný“. Už teď v dubnu přicházejí pejsci s klíšťaty. Na druhou stranu jsem ráda, že páníčci chodí s klíšťaty sem nebo na veterinu, určitě je to lepší než kdyby pejska nechali, aby si je vydrbal sám.

Blechy lidé hodně podceňují. Neuvědomují si, že blecha v zimě nespí jako klíště, ale dokáže skočit na psa, i když je mínus deset stupňů. Pejska proto před vstupem do salonu prohlížím, protože jinak by z toho mohl být problém. Po zablešeném psovi bych musela deratizovat celý salon. Páníčci by se blech měli zbavovat primárně doma s pomocí speciálních přípravků, aby je nešířili dál. Stačí totiž, když se pes na procházce očuchá s kamarádem a blechy lehce přeskočí i na něho.

Platí ona okřídlená věta: „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou.“?
Z veterinárního hlediska psí blechy na člověka mohou jít a mohou ho pokousat. Blecha ale samozřejmě jako hostitele nevyhledává primárně člověka. Do psí srsti se totiž pohodlně zalebedí a saje hostiteli krev. My pro ni nejsme tak zajímaví, protože se nám nemá kam schovat, jelikož nemáme srst.

Se kterými plemeny je zpravidla nejhorší pořízení a se kterými se naopak pracuje nejlépe?
Obecně jsou nejhorší malá plemena. Například maltézáček, což je takový malinký bílý roztomilý pejsek, je asi nejnáročnější - je to taková Viktorka od splavu. Maltézáčci bývají uječení, hysteričtí, nenechají si sáhnout na pacičky, všechno je pro ně velký problém. Ale samozřejmě je to individuální. Někteří maltézáčci jsou naopak klidní a kamarádští. Těžké je to také s teriéry, kteří bývají divocí, tvrdohlaví a jakémukoli pokynu vzdorují. Velký boj také bývá s dlouhonohými psy, takovými těmi srnečkami, kteří přicházejí na stříhání drápků. A jedny z nejnáročnějších jsou samozřejmě štěňata, která mytí a stříhání ještě neznají, takže štěkají, kousají.

Naopak nejlépe se mně osobně pracuje se středními až velkými plemeny. A samozřejmě se zvyklými pejsky. Jak jsem již říkala, je to velice individuální.

Přicházejí k vám do salonu i majitelé koček nebo jiných zvířat?
Ano, stříháme i kočky. Ty přicházejí, hlavně když je to opravdu nutné, když je kočka třeba zadredovaná, má na sobě parazity nebo kožní problémy. Někdy chodí lidé na stříhání i s králíčky nebo dokonce s hlodavci, třeba s činčilou.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Pro mě určitě rodné město Mladá Boleslav a Hradec Králové, kde jsem strávila náročná studijní léta, za která jsem ale vděčná.

Jak jste se ke stříhání psů dostala?
Od dětství jsem jezdila na koních a toužila jsem po tom stát se závodní jezdkyní a cvičit koně. Když jsem připravovala koně na závody, tak jsem jim vždycky zaplétala hřívy. V tom jsem se hrozně zhlédla a chtěla jsem se tomu nějakým způsobem věnovat. Jenže ze zaplétání koňských hřív si živnost neuděláte. Později mě proto nadchlo stříhání psů. Začala jsem si o tom zjišťovat informace, koukala jsem na videa Rusů, kteří jsou ve stříhání psů úplná špička. Po střední veterinární škole jsem se přihlásila na kurz a začala jsem střihy psů studovat.

Jak obtížné je naučit se to?
První týdny, kdy člověk poprvé drží v ruce speciální nůžky, to bylo dost těžké. Na práci se zvířaty jsem byla z veteriny zvyklá, ale stříhání je něco jiného, psi jsou nervóznější. Vyžaduje to úplně jiný způsob komunikace. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Až postupně jsem si začínala víc věřit, protože jsem viděla, že mi to jde přeci jen lépe než ostatním v kurzu. Viděla jsem, že nejsem tak marná. Učila jsem se v tom oboru postupně sama plavat. Osamostatnila jsem se a začala jsem stříhat psy přátelům. Poté jsem si otevřela svůj salon. Zatím jsem tady sama, občas mi pomáhá kolegyně a čas od času tady zaučuji nové lidi.

V Praze je podobných salonů už celá řada. Bylo těžké se uchytit?
Je jich už opravdu hodně. Proto jsem si vybrala Dejvice, protože to byla jediná čtvrť, kde v tu dobu salon ještě nebyl. Dámy si tu stříhaly psy navzájem po domácku. Naštěstí se k nám lidé vracejí, vidí, že tady mají kvalitní péči. Mým cílem není dělat naparfémované psíky na výstavy, ale vést klienty, aby se o psy starali tak, jak mají.

Máte vlastního psa i doma nebo si jich užijete v práci až dost?
Mám dvě čivavy. Vždycky jsem moc chtěla velkého psa, ale na to bohužel nemám doma prostor ani čas. Ono stačí, když občas hlídám velké psy zákazníkům. Vidím, že jsou v bytě nervózní, z čehož je pak na nervy i člověk.


Článek se mi líbí
Lide Česka