Bezdomovec Emil Jíra | foto: Michal Šula, MAFRA

BEZDOMOVEC: Spal jsem na ulici, v autobuse i v Tesku. Sprchu najdu vždy

  • 452
Rozvedl se. Následovaly deprese, vězení, exekuce a ze zaměstnance dopravního podniku se stal bezdomovec. Nyní Emil Jíra přespává v pražském squatu, bývaly však doby, kdy nocoval na ulici pod kartony. „Dny trávím v městské knihovně,“ říká v rozhovoru pro projekt Lidé Česka. Podmínky pro lidi bez domova jsou podle něho v Praze bídné.

Kde jste v noci na dnešek spal?
Ve squatu. Vyspal jsem se tentokrát dobře, protože se tam nekonala žádná akce, takže jsem šel spát kolem půlnoci a probudil jsem se asi v deset.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz .

Jak dlouho už jste bez stálého domova?
Patnáct let.

Jak se to přihodilo?
Rozvedl jsem se, následovala psychická nemoc, půl roku jsem marodil s depresemi. Potom jsem nevěděl kudy kam, tak jsem zvolil to, co se dělalo za první republiky - nechat se raději zavřít, abych se měl kde vyspat. Rozbil jsem výlohu a nechal se sebrat. Dostal pak devět měsíců, brali mě vyloženě jako sociální případ. Potom, když jsem vyšel ven, tak jsem si během jednoho týdne sehnal práci. V té době totiž agentura ještě nechtěla výpis z trestního rejstříku. Sehnal jsem si ubytování na azylové ubytovně magistrátu.

Pak se to však nejspíše nějak zkomplikovalo...
Když jsem byl deset dní venku z vězení a šel jsem první den z práce, srazilo mě na ulici auto. Vězeňská služba mi přiznala dávky nemocenské v ochranné době, protože jsem ve vězení pracoval. Třináct měsíců jsem byl na nemocenské s nohou, pak následoval částečný invalidní důchod a čtyři operace během pěti let. Nabalovaly se psychické problémy, přišly pokusy o sebevraždu a skoro roční pobyt v Bohnicích. Zhruba od poloviny roku 2006 mám stabilně plný invalidní důchod na těžké deprese. Nohu jsem zrehabilitoval velmi dobře, i s artrózou třetího stupně tak můžu dělat pohybové divadlo a tančit čardáš.

Příjmy z invalidního důchodu vám nestačí na zajištění střechy nad hlavou?
Dokud jsem neměl exekuci, tak jsem bydlel i normálně v bytě. Když nastoupila exekuce, musel jsem z bytu odejít. Člověk se musí rozhodnout, jestli bude mít peníze na bydlení a nebude jíst nebo naopak. Exekuce mám od dopravního podniku. Vznikly tak, že když mě přivezli z nemocnice, měl jsem neschopenku, byl jsem úplně bez prostředků a musel jsem jezdit k doktorům, na rehabilitaci a zařizovat další věci. Jedenáctkrát mě při tom chytla přepravní kontrola. Splácím skoro 140 tisíc korun. Vychází to, že budu splácet ještě zhruba čtyři až pět let. Teď mám dvě možnosti na bydlení, které by se obě pohybovaly kolem tří tisíc měsíčně, to by se s mým příjmem dalo. Už deset let mám čistý trestný rejstřík.

Jak dlouho žijete ve squatu?
V tom současném zhruba rok a tři čtvrtě. Je to usedlost Cibulka v Košířích.

Jak to tam vypadá?
Není to bezdomovecký squat, ale jsou tam klasičtí squateři, je to vlastně pokračování squatu Milada. Člověk musí dodržovat určitá pravidla spolužití, ale zároveň má volnost. Podmínky jsou samozřejmě lepší, protože máme elektriku, dovážíme si tam vodu, pořádají se tam různé kulturní akce, dětské dny, koncerty, literární večery a další věci.

Je tam velká zahrada. Já jsem si tam obsadil takový krásný altánek, kde jsem měl svůj klid, svoje soukromí. Altánek jsem ale musel vyklidit a teď jsem v takzvané hostovně. Tam spíme dva, ale stane se, že přijedou squateři ze zahraničí a spí u nás. Občas, když se to tam rozjede, tak podmínky pro spaní už nejsou takové.

Kolik tam žije lidí?
V průměru patnáct, dvacet. Jsou mladí, věkový průměr je dejme tomu pětadvacet let.

Emil Jíra

Narodil se v roce 1957  v Praze. Vyučil se prodavačem a dálkově vystudoval průmyslovou školu dopravní. Do nástupu na vojnu pracoval v obchodním domě Máj, kde prodával bytový textil. Po vojně pracoval v zahraničním oddělení sítě Tuzex. Později byl zaměstnán v DP hlavního města Prahy jako provozní technik. Absolvoval kurz mezinárodní přepravy.

Jak spolu vycházíte?
Člověk musí dodržovat určitá pravidla. Musí s nimi vycházet, podílet se na životě. Problém je se začleněním. Mně to trvalo skoro dva roky, než mě vzali mezi sebe. Dnes už s nimi můžu nejen bydlet, ale mám právo účastnit se squaterských plén, podílím se na akcích. Teď třeba na demonstracích kvůli Klinice v Jeseniově ulici. Pravidla spolužití jsou hlavně nenarušovat společenství a nějakým způsobem se aktivně podílet na životě, tedy pomáhat při pořádání akcí, při úklidu, dělání dřeva... Začlenit se do této struktury není jednoduché a není to pro každého bezdomovce.

Zašít se dá třeba v obchodním centru

Využíval jste někdy noclehárny pro bezdomovce nebo loď Hermes?
Dost často jsem pobýval v magistrátní ubytovně ve Skloněné. Na lodi Hermés jsem byl také, ale nebylo to zrovna ideální. Podmínky tam jsou dost špatné. Kolikrát si tam lidé mezi sebou kradou věci. Zejména v zimě je nepříjemné, že člověk tam musí přijít jen od půl osmé do půl deváté večer. Když přijde později, musí mít potvrzení, že byl na brigádě. Budíček je v šest ráno, v půl sedmé člověka vysypou. Nic se tam nesmí nechat, všechny svoje věcí člověk musí tahat s sebou. Od půl sedmé do devíti jsou největší mrazy a člověk musí být venku. V devět pak naštěstí otevírají knihovnu. Pokud je Hermes otevřená také jako denní centrum, tak tam lidi pustí nejdřív kolem desáté ráno, protože se tam musí po noci uklidit.

Ve squatu tedy máte větší svobodu...
Nemusím se tam nikomu zpovídat, i když přijdu v jednu, ve dvě ráno, odejdu si také, kdy chci. Nikdo mi nebrání, abych si v hostovně sedl a četl, s někým se bavil nebo zašel k někomu na kafe. Tam můžu žít, nikdo mě nevyhazuje, můžu tam mít svoje věci. Třeba včera jsem se chtěl podívat na fotbal, tak jsem šel do hospody. Fotbal končil skoro v jedenáct večer. Kdybych byl na lodi, tak buď bych na ten fotbal nemohl jít, anebo bych na něj šel, ale na loď by mě už nepustili, takže bych musel být celou noc venku. Takhle jsem věděl, že o půlnoci přijedu domu, třeba tam bude i něco k jídlu, zalehnu a nebudu se nikomu zodpovídat, co jsem dělal a kde jsem byl.

Kde trávíte přes den čas, když nejste ve squatu?
Dá se říct, že dny trávím v městské knihovně. Dřív, když jsem ještě měl soukromí v altánu, tak jsem někdy vůbec nevyšel na ulici a četl jsem si. Ale nebylo to příliš často, protože mám hodně aktivit. Hrál jsem ve dvou divadlech, takže jsem měl i třikrát čtyřikrát do týdne zkoušky. Když mám volný čas, tak ho věnuju čtení, což je asi můj největší koníček. Poslední dobou si jezdím na Smíchovské nádraží, kde je antikvariát, a kde mají za deset, patnáct korun stará čísla časopisů Historie a Epocha. Když čtu knížky, tak jsou to věci, které se týkají historie umění, občas i ekonomiky. Co se týče detektivek, tak čtu Arthura Haileyho a podobně. Pro mě je četba zároveň formou vzdělávání.

Říkáte, že jste hrál divadlo?
Hrál jsem v Komedii, DivaDno, Ježek a Čížek. Byl jsem ve spolku Bohém. V poslední době se zabývám Platformou pro sociální bydlení. Myslím, že po patnácti letech zkušeností k tomu asi mám co říct. Jeden můj známý bezdomovec, který prodává Nový prostor, dokonce letos v komunálních volbách kandidoval za Stranu zelených. Takže nejsem z tohoto prostředí sám, kdo se začíná věnovat těmto věcem.

Kam se ještě mimo knihovny dá ve městě schovat před zimou?
Lidé se zašívají různě do obchodních center a podobně, což má výhodu, že je to veřejný prostor. Když nedělají bordel, tak je nemůžou vyhodit. Tito lidé jsou nejvíc vidět na Andělu. Ale já jsem toho využíval dost nerad.

Proč?
Nevím, nebyl jsem tam prostě rád. Bral jsem to vyloženě jako nouzovku. Kdysi jsem vůbec neměl kde být a knihovna neměla v neděli a v pondělí otevřeno. Tak jsem byl od úterka do soboty v městské knihovně a neděle a pondělky nebyl problém jít na Václavák do Luxoru, kde byla obrovská sedačka. Když člověk vypadal slušně, tak si tam mohl sednout a číst. Teď už to ale zarazili. Tenkrát byl pro mě Luxor obdobou knihovny, bral jsem to jako čítárnu.

Byl jste někdy v situaci, kdy jste spal skutečně přímo na ulici na kartonech?
Byl. Z těch patnácti let, co jsem na ulici, tak myslím, že to byl dohromady tak rok, samozřejmě ale ne v kuse. Byla to období, která trvala většinou třeba tři týdny, kdy nebylo místo na noclehárně a já jsem čekal, až se uvolní. V zimě se přiznám, že jsem spal buď v tramvajích, nebo jsem zajel do obchodního centra Letňany, kde je nonstop otevřená veřejná pasáž.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
BARISTA: První espresso jsem měl na benzince. S tetou si dám klidně turka

Nevyháněli vás?
Koupil jsem si noviny, limonádu a tatranku. Když tam člověk neměl alkohol a měl něco, co si koupil v Tesku a jen tam seděl a neusnul, tak ho ochranka nemohla vyhodit, protože to je veřejný prostor. Tam jsem trávil noci. Spánek jsem řešil tak, že jsem pak šel na první ranní autobus, měl jsem vybranou trasu 177, na níž jede autobus přes Prahu skoro hodinu a půl. Takže, když to člověk dvakrát projede, tak se celkem vyspí. Já mám navíc problémy se spánkem. Když nejsem vyloženě unavený, tak bez prášků neusnu. Vydržím i sedmdesát osmdesát hodin bez spánku. Tyto problémy jsem měl už předtím, než jsem se dostal na ulici.

Psychické problémy máte dosud?
Ano, každý měsíc chodím na kontrolu k lékařce, užívám antidepresiva a střídá se mi období remisí a propadů. Někdy se mátořím v depresi třeba dva tři měsíce. Někdy jsem půl roku v recesi. Někdy, což je třeba teď, mám období, kdy je mi dobře. Ale mám takové výpadky, kdy jsem třeba v prostředí, kde by mi mohlo být dobře a najednou, jako když mě něco praští, a v hlavě mi začne probíhat, proč jsem tady, jakou to má cenu, zpackaný život... Trvá to krátce, tyhle ataky mám poslední dobou dvakrát třikrát do týdne.

Není bezdomovec jako bezdomovec

Máte přátele mezi dalšími lidmi bez domova?
Těch mám poměrně málo. Většinou jsou to ti, kteří se pohybují kolem divadla, různých uměleckých aktivit, jinak ne.

Proč ne?
S některými si asi nerozumím. Ale je to i o začlenění do společnosti a do normálního života. To, že jsem bezdomovec, ještě neznamená, že nemůžu mít přátele mimo. Když je člověk na ulici, tak nejhorší je samota. S tím člověk strašně těžko pracuje. Lidé, kteří se propadli na úplné dno a pohybují se v okolí Václaváku, mají už velice malou šanci na návrat. První půlrok, kdy jsem byl na ulici, a kdy se tak nějak rozhoduje, jak člověk dopadne, tak jsem byl v těžké depresi a zůstal jsem úplně sám, byl jsem samostatná jednotka. Asi i díky tomu jsem nespadl do alkoholu a do drog.

Když jsem se ocitl na Armádě spásy, tak jsem se dostával mezi bezdomovce, kteří byli vlastně programoví, to znamená, že se na ulici nedostali proto, že by v životě udělali chyby, ale zvolili si to jako protest. Takových je na ulici spoustu, ale nepotkáte je na pěší zóně nebo na Václaváku. To jsou lidé, kteří si někde v zahrádkářské kolonii najdou chatičku, dokáží si zjistit na katastrálním úřadě majitele a třeba se s ním i dohodnout. A do chatičky se nastěhují.

O to jste se nepokoušel?
Třeba v roce 2009 jsme si s kamarádem a jeho přítelkyní kousek od metra Radlická v zimě obydleli zaplachtovaný prostor, měli jsme tam kamínka a bylo nám tam dobře. Tihle programoví bezdomovci nechlastají, nefetují, nedělají ve svém okolí bordel. Městská policie je díky tomu kolikrát nevyhání. Když je ten měšťák trochu rozumný a uvažuje, tak si řekne: „Dobrá, nedostali jsme od nikoho žádnou stížnost, abychom ty lidi vyhodili, oni nedělají nepořádek, nemusíme sem jezdit nic řešit, nemáme tam problém, tak je tam necháme. Protože, když je vystěhujeme, tak se tam můžou nastěhovat feťáci a budeme mít problém.“

S alkoholismem si lidi bez domova mnozí spojují automaticky...
Tak to ale rozhodně nemusí být.

A co vy a alkohol?
Netvrdím, že jsem abstinent. Když mám chuť, tak se napiju, a když ne, tak ne. Stejně tak jsem nikdy nebral drogy, ale přiznám, že občas si dám nějakého toho jointa. Doufám, že to nebude číst moje paní doktorka... Vychází mi to ale tak na patnáct jointů na rok. Mám dvě závislosti: cigarety a kafe.

Jak jste na ulici řešil osobní hygienu?
Díky squatu a kamarádům mám vždycky místo, kam se mohu dojít vysprchovat a vyprat si.

Možnost pravidelně se osprchovat mají díky různým noclehárnám nebo Armádě spásy v podstatě všichni lidé bez domova. Proč to podle vás mnozí nedělají?
Když odmyslím plus minus 200 lidí, kteří bydlí na Hermesu, a tím pádem mají nejen možnost, ale i povinnost se osprchovat, tak pak je tu Armáda spásy, Naděje a Charita v Pernerově ulici. To jsou tři místa, kde se lidé mohou vysprchovat. Ty mají od pondělí do pátku otevřeno tak 15 hodin denně, takže maximálně 80 hodin týdně na sprchování. V Praze je skoro osm tisíc bezdomovců. Já bych chtěl vidět, jak se během týdne dokáží vecpat do těch osmdesáti hodin a osprchovat se. To je prakticky nemožné.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám v životě dělá radost?
Syn.

Z čeho máte největší strach?
V minulosti jsem se pokoušel o sebevraždu. Vím, že vědomě si teď nic neudělám. Na druhou stranu se ale kolikrát chovám tak, že jdu a je mi jedno, jestli mě třeba srazí tramvaj. O další sebevraždu už se nepokusím. Největší strach mám z toho, že by se nepovedla a že bych mohl dopadnout ještě hůř.

Jak se vám v Česku žije?
Budu naprosto upřímný. Můj děda byl Němec a já jsem v roce 1975 měl možnost zůstat v Německu. Nezůstal jsem. Po listopadu 1989 toho kroku paradoxně začínám čím dál víc litovat.

Není ale také problém, že řada z nich i na nejzákladnější věci, jako je hygiena, rezignovala?
To si nemyslím. Mám obavu, že na komunální úrovni bezdomovce nikdo řešit nechce, protože to je velice dobré téma do komunálních voleb. „My bezdomovce vyženeme, zavřeme, nějak to vyřešíme.“ Na to lidi slyší. Ale protože pak máme další čtyři roky pokoj, tak proč bychom to ve skutečnosti řešili. Dejme tomu, že magistrát by chtěl někde otevřít denní centrum, ale nemůže to udělat bez souhlasu městské části. Městská část řekne: „My tady ty bezdomovce nechceme.“ To je speciálně problém Prahy 1 a Prahy 2. Ty bezdomovce na ulicích mají nejvíc, protože v centru pro ně kromě Naděje nic není. Lidi tady proto zapáchají, jsou špinaví, roztrhaní. Oni říkají, že tady ta centra nechtějí, protože nechtějí bezdomovce. Ale při tom je tu mají stejně, ale v daleko horším stavu, než kdyby tu byla centra.

Máte plný invalidní důchod a chodíte jen o berlích. Takže žádnou práci už nesháníte?
Zaměstnání nesháním. Mám asi šest let do starobního důchodu. A problém je, že v lékařské dokumentaci mám od psychiatra uvedeno, že zapojení do pracovního procesu je prakticky vyloučené. S takovou lékařskou dokumentací se těžko shání práce.

Vrátím se ještě úplně na začátek. Když jste skončil na ulici, neměl jste rodinu, někoho na koho byste se mohl obrátit?
Rodiče nemám a neměl jsem je už v době, kdy jsem se dostal na ulici, jinak bych takto nedopadl. Se zbytkem rodiny se nestýkám. V prvopočátku jsem byl na ulici úplně sám, to nebylo jednoduché. Můj největší strach byl, že ztratím kontakt se synem, což se naštěstí nestalo. Dnes je mu dvaadvacet, dělá vlakvedoucího, vystudoval dopravku. Nedávno ukončil studium na vysoké škole a šel do práce. Vídáme se průběžně. Když můžeme, tak si zajdeme na pivo. Máme normální vztah. O tom, co se stalo, se spolu moc nebavíme.

A co bývalá manželka?
S tou se vídám ještě daleko víc. Máme vztah úplně v pohodě. Dříve mi pomáhala a pomáhá mi minimálně psychicky doteď. Nedávno jsme byli na kafi, chystáme se, že bychom zašli do kina. Zjistil jsem, že na ulici jsem paradoxně víc získal. Hlavně jsem získal oproti minulosti skutečné kamarády a přátele.

A co přátelé z doby, kdy jste ještě nebyl na ulici?
Všichni ti z minula se na mě vykašlali. Teď mám okolo sebe lidi, kteří mě poznali v době, kdy mi bylo nejhůř, kdy jsem spal pod keřem, a ti lidé jsou se mnou pořád.

Praha je velká vesnice a nedávno se mi stalo, že se ke mně jeden „kamarád“ z minula přihrnul a po desetiminutovém rozhovoru z něj vypadlo, že slyšel, že mám možnost získat lístky do divadla na Vinohradech za čtyřicet korun, jestli bych mu je prý mohl sehnat. Tak jsem na něj koukal a říkal jsem si: Já jsem od tebe někdy před šestnácti lety, když jsem se začal propadat, něco potřeboval, a ty jsi pro mě neměl ani padesát korun na jídlo, takže já ti teď nebudu obstarávat lístky za čtyřicet korun do divadla.

Věříte, že se podaří jednoho dne vyřešit vaši finanční situaci a opět získáte domov?
Já mám oproti většině bezdomovců výhodu. Mám jistotu, že jednou za měsíc si prostě dojdu na tu poštu a bez ohledu na to, kolik tam dostanu, tak vím, že nějaké peníze mít budu. Mám určitou jistotu, mám od čeho se odpíchnout.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka

Článek se mi líbí
Lide Česka