Ještě před čtyřmi lety se údolí, v němž nacisté vypálili osadu Ležáky, podobalo zarostlému rumišti. Výstižná výpověď o tom, že Ležáky, od jejichž vyvraždění uplyne v neděli 70 let, stály vždy ve stínu středočeských Lidic, které potkal podobný osud o dva týdny dříve.
Anebo jiný příklad: když byl před časem jeden známý moderátor pozván na pietní shromáždění do Lidic, navolil si v navigaci automaticky Ležáky v domnění, že jede taky i do Lidic, s nimiž přece Ležáky sousedí. Zatímco se tedy po něm v Lidicích u Kladna už zoufale sháněli, moderátor jim volal z Ležáků nedaleko Chrudimi a omlouval se.
Ležácká tragédieOsadu Ležáky vypálili nacisté 24. června 1942 jako odplatu za pomoc paraskupině Silver A ve složení Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček. Při zásahu v Ležákách nacisté zavraždili 33 jejich obyvatel - 18 žen a 15 mužů. Dalších sedm lidí z osady a víc než třicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt v plynovém voze v polském Chelmnu 25. července. Přežily jen sestry Šťulíkovy, které byly poslány do Německa na „převýchovu“. |
„Historie je plná paradoxů a tohle je jeden z nich,„ říká o „pozapomenutí“ Ležáků Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu.
Slavnější Lidice byly vyvražděny kvůli gestapem zinscenované podpoře parašutistů, kteří 27. května 1942 zlikvidovali architekta holokaustu Reinharda Heydricha. Zoufalí tajní, jimž parašutisté stále unikali, chtěli Adolfa Hitlera vypálením jedné obce přesvědčit, že jsou „atentátníkům“ na stopě.
V Ležácích přitom gestapo nic inscenovat nemuselo. Bez pomoci zdejší odbojové organizace Čenda by se neobešla důležitá paraskupina Silver A. Přesto jsou dnes Ležáky v paměti lidí až v druhé řadě - pokud tam jsou vůbec.
Odveta nacistů za pomoc parašutistům navíc dolehla na Ležáky ještě krutěji než na Lidice.
V nich nacisté na místě popravili „jen“ muže, zatímco v Ležácích (respektive pak v Pardubicích) i ženy, nezletilé dívky nevyjímaje. Přežily jen dvě - roční Maruška Šťulíková a její tříletá sestra Jarmila. Obě je jako „rasově vhodné“ čekala převýchova v německých rodinách.
Mimořádně odvážná osmička chlapů
"Ležácká skupina odbojářů Čenda? Mimořádně odvážná osmička chlapů, s jejichž přispěním odešly do Londýna desítky důležitých depeší z radiostanice skupiny Silver A. Dobře věděli, co vše riskují, a přesto parašutisty neodmítli, když je požádali o úkryt radiotelegrafisty Jiřího Potůčka i s jeho vysílačkou Libuše," vysvětluje historik Stehlík.
"Nevím, jak komu, ale mně vzpomínka na lidi jako Josef Šťulík, Čeněk Bureš či Jindřich Švanda vždy pomůže v těžkých chvílích, které v životě každého z nás přicházejí," uvádí Stehlík konkrétní jména z ležácké skupiny.
Dívky, které přežily, byly dcery zmíněného Josefa Šťulíka. Mladší Marie, dnes Jeřábková, se k obdivu k otci připojuje. "Když si pro tatínka přišlo po zradě Karla Čurdy gestapo, tak ho doma nenašli. Utekl do lesa hned, jakmile se o šťáře dozvěděl. Pak se však sám gestapu vydal po výzvě, že pokud se nepřihlásí do dvanácti hodin, vojáci srovnají se zemí sousední vesnici Včelákov. Mohl se přece zastřelit, aby se vyhnul mučení, on ale udělal přesně to, co po něm chtěli, jen aby zabránil masakru." A Marie Jeřábková-Šťulíková se v tu chvíli neubrání slzám.
Vylidněné dějiny
Jenže komu dnes něco říkají jména Jindřicha a Františka Vaškových, Karla Svobody, Miloslava Stantejského či Karla Kněze - dalších členů skupiny Čenda?
Eduard Stehlík nabízí jedno z logických vysvětlení: moderní české dějiny jsou podle něj až na výjimky zcela „vylidněny“, tedy nevyprávějí o konkrétních lidech. A svým způsobem to platí dodnes o okolnostech vyvraždění osady Ležáky.
Předlistopadovému režimu se nehodila do krámu bezvýhradná orientace Ležáckých na západní parašutisty. Na pietních vzpomínkách o nich proto nepadla ani zmínka.
Ještě v červnu 1989 se předseda České národní rady Josef Kempný v proslovu soustředil na „společenskou přestavbu“, význam Varšavské smlouvy a spolupráci se Sovětským svazem. Ani slovo uznání k přítomnému strýci sester Šťulíkových Václavu Pelikánovi, který dívky poté, co byly nalezeny v německých rodinách, vychovával se svým otcem Františkem Pelikánem, jenž přežil Buchenwald.
Oba Pelikánové po válce odmítali vstoupit do zemědělského družstva, a tak jim napařili povinnost odvádět z jejich hospodářství velké dodávky mléka, které plnili jen s velkými obtížemi. A když jim pak „někdo“ přes noc na poli zaoral dozrávající úrodu obilí, měl z toho Václavův otec nakonec smrt. Vrcholem všeho bylo vymáhání dědických dávek na sestrách Šťulíkových a jejich strýci za ruiny ležáckého mlýna, který nacisté vypálili.
Společnost pro obnovu Lidic sice přeživším sestrám Šťulíkovým pomáhala už za totality, nicméně peníze, které jim poslala na vybavení domácností, se cestou „někde“ ztratily. Až po velkých průtazích společnost děvčatům postavila - stejně jako lidickým - dva domky jako náhradu za vypálený mlýn. Jenomže národní výbor jim do jednoho z nich nastěhoval lékaře.
Marii Jeřábkové a Jarmile Doležalové (jejich strýc Václav Pelikán už nežije) se za tyto letité ústrky dodnes nikdo neomluvil. „Děvčata to neměla nikdy lehké,“ souhlasí ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl, jenž dnes spravuje i ten ležácký.
„Čas rány zhojí...“
Jako v porouchaném kinematografu se dnes v paměti Marie (71) a Jarmily (73) objevují časem hodně pošmodrchané a mlhavé vzpomínky na 24. června 1942. Od strýce Václava se až po válce dozvěděly, že gestapo si pro ně přijelo až do sousedního Včelákova, kam je k rodičům ukryla jejich maminka Marie Šťulíková.
Pamětníci z Včelákova vzpomínají, jak německý tajný vrazil do místnosti, a aniž co vysvětlil, vzal Jarmilu od dětského stolku s lívanci a bez ohledu na křik ji odnesl do auta. Podobně to dopadlo s Marií, která právě usínala na zahradě. Přijel řidič s autem, jeho spolujezdec „srovnal“ plačící děvčata a jelo se.
Jejich tehdy čtrnáctiletý strýc Václav Pelikán (jeho věk ho později ušetřil před popravou) jen bezmocně sledoval vzdalující se auto. Až do smrti si pamatoval svůj slib sestře, že její dvě děti za nic na světě neopustí. Otce Josefa Šťulíka jim popravili o pár dnů později. Matka Marie zemřela v lednu 1943 v koncentračním táboře Osvětim-Březinka.
„Z té doby si, bohužel, pamatujeme spíše adoptivní německé rodiče. Postupně jsme zapomněly i česky a mluvily už jen německy,“ omlouvá se Marie Jeřábková. Adoptovali ji bezdětní manželé Alscherovi. Jarmilu si osvojili manželé Paetelovi a lpěli na ní natolik, že ji úřadům přihlásili až rok po skončení války pod hrozbou přísných sankcí. S následným návratem Jarmily do Čech se nikdy nesmířili - úřady jim setkání dovolily až patnáct let po válce.
Neméně těžký byl i pro Marii s Jarmilou návrat ke strýci a dědečkovi, byť se starali, jak mohli. Děvčata mluvila jen německy a malá Maruška v novém domově neustále hledala koupelnu, na kterou si u Alscherových zvykla. „Kde je koupelna? Proč tady není koupelna?“ ptala se německy v domku se suchým záchodem na dvoře. Jarmila zase ve škole před učitelem bránila svou „německou“ identitu: „Ich bin nicht Jarmila Spulik! Ich bin Camilla Paetel!“
V místě vypáleného Švandova mlýna, kde sestry prožily první chvíle života, se ptám Marie Jeřábkové, jak se s odstupem času dívá na dvojnásobné vytržení z rodiny, krušné dětství i poválečné ústrky. „Čas rány zhojí. Lidé na tom byli i hůř než my, a přesto bylo dost těch, kteří nám pomáhali a nezáviděli státem darované domky.“ Věděli, jak draze vykoupené jsou.
