Afghánský Taliban se hroutil jako domek z karet. Jeho města padala jako kostky domina do rukou opozice, v dostřelu se náhle ocitl i Kábul. První velký průlom ve válce proti terorismu je tady. Mají tyto dvě události něco společného? S odpovědí na první otázku je třeba vyčkat.
Může přijít hodinu po půlnoci, ale můžeme na ni také čekat týdny. Mohla to být nehoda, ale také to mohl být atentát. Pokud by šlo o atentát, bylo by to špatné. Ukázalo by se, že ve válce proti terorismu jsme prohráli další bitvu. A to přesto, že na afghánské frontě se přiblížilo vítězství.
Ale i kdyby v tomto neštěstí neměli prsty následníci Muhammada Atty, byla by naše první reakce přesto skličující: ukazuje se, jak hluboko je v nás obava z terorismu, jak moc jsme se stali jeho zajatci a jak se bojíme i ve vlastním světě. To je i logická odpověď na druhou otázku. Včerejšek nám proto i velmi krutým způsobem cosi připomněl.
Vedeme válku s terorismem. Avšak po šoku 11. září čas odplavil emoce a z pocitu bezprostředního ohrožení se stalo znovu cosi jako akční film. Z hořících mrakodrapů pomalu vzniká jen námět pro knížky a válka v Afghánistánu se změnila v televizní válku s nepříliš kvalitními záběry. Co víc: naše skvělé západní bombardéry ničí stanovené cíle na zemi, ale ti tam dole na ně nikdy nedostřelí. Znovu jsme získali pocit převahy a nezranitelnosti.
Poslední čtyři dny jej jen prohloubily. Taliban přišel během dvaasedmdesáti hodin o čtyřicet procent země. Jak rychle si umíme zjednat spravedlnost a jak efektivně bojujeme své války! Po krizi a obavách z vlastní nemohoucnosti přišlo uvolnění a znovupotvrzení naší síly.
Ale euforie je ošidná. Dokáže zamlžit i prostý fakt, že Taliban přece není hlavním nepřítelem. Není to ani Afghánistán. Je to bin Ládin, jeho lidé a jim podobní. Teprve až se i jejich pozice zhroutí jako domečky z karet, přestaneme možná každou havárii letadla automaticky považovat za útok terorismu. Prozatím však ani válka, ani naše ohrožení nekončí.
