Tělo měl prošpikované střepinami z exploze sebevražedného atentátu a přeražená noha byla tím nejlehčím zraněním. Poslední střepinu má Jiří Schams stále v mozku. Právě kvůli ní je na vozíčku. I když mu to myslí perfektně, nevidí na jedno oko a mluví s obtížemi.
Na události ze 17. března 2008 se příliš nepamatuje. Patrolu českých vojáků míjel tehdy na tržišti v afghánském městečku Gerešk chlapík v hábitu. Usmíval se, přátelsky kynul...
A pak se v těsné blízkosti českých a dánských vojáků odpálil. Milana Štěrbu zabila exploze na místě a s ním i dva dánské a čtyři afghánské muže. Výbuch je doslova smetl na rušném místě plném vozidel a rikš, kde Dánové domlouvali humanitární pomoc.
Jak dál vypadal život Jiřího Schamse? "Když ho přivezli, tak mu z hlavy i z celého těla trčely hadičky," říká jeho matka Jiřina.
Když nadpraporčík hovoří, zápasí s každým slovem. Je však přesvědčen, že ho důvodu tohoto handicapu, oné střepiny v hlavě, lékaři nakonec zbaví. Z urostlého a respekt budícího muže, který zachraňoval kamarády a dával kolegům pocit bezpečí, je dnes veterán, jenž se bez pomoci druhých neobejde.
"Operace se nebojím," říká odvážně.
Chce se vrátit do armády
Jakkoliv to zní neuvěřitelně, nadpraporčík Jiří Schams by se i přes velmi těžká zranění a několikaměsíční umělý spánek, z něhož se nedávno probudil, co nejdříve vrátil do armády. Tedy alespoň jako instruktor.
Nereálný sen? Možná. Kdo se však podrobněji seznámí s tím, čím vším si v Bosně, Kosovu, Kuvajtu, Iráku či v Afghánistánu prošel, tomu už jeho přání nepřipadá bláznivé.
"Jirka své profesi dával vše... A někdy snad až příliš. Před odjezdem do Afghánistánu se dokonce rozešel s partnerkou, na které velmi lpěl. To věčné odloučení už odmítala dál snášet," říká Schamsův kamarád Petr.
Při rozhovoru teď Schams posmutní, když přijde řeč na to, že mu armáda v nejtěžších životních chvílích oznámila: "Vyřazujeme vás z evidence vojáků, nejste schopen služby."
"Hodně mne zabolelo, jak s tím spěchali," říká přerývaně nadpraporčík.
"Za přítomnosti svědků mu dost necitlivě vyhlásili rozkaz v době, kdy na tom Jirka nebyl dobře. Stalo by se snad něco, pokud by pár měsíců počkali? Snad by si zasloužil trochu ohledu," namítá jeho matka Jiřina Schamsová.
Ani jako zdravotník se nebál zalehnout za kulomet
Kolegové si Schamse pamatují jako spolehlivého vojáka. Vyprávějí, že když se dobývala jeskyně v horách, vyrazil k ní mezi prvními. Vzpomínají také na jednu prudkou přestřelku, při které zasáhla britského vojáka palba povstalců. Schams se tehdy doplazil k jeho kulometu a vedl palbu místo zraněného Brita. Přestože jako zdravotník by měl být posledním, kdo za kulomet zalehne. Nikdo jiný nebyl v té chvíli po ruce.
Nadpraporčíkovi je zavázána i bývalá velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková, na jejíž bezpečí dohlížel v době vrcholící koaliční války s Irákem v roce 2003.
"On i jeho kolegové byli mimořádně schopní a taktní. Dlouho jsem se vyrovnávala s vědomím, že jsou ochotni při útoku na nás zemřít, jen abychom já či mé dcery Barbora s Alžbětou mohly žít. Nikdy to Regimu (Schamsova přezdívka – pozn. red.) nezapomeneme," svěřuje se Hybášková.
Na její práci pro Česko má Schams a jeho kolegové podle Hybáškové velkou zásluhu.
"Doufám, že se na mě teď nevykašlou"
Nadpraporčík Jiří Schams je nehledě na pocit křivdy přesvědčen, že až bude opět fit, mohou se jeho mnohaleté zkušenosti z bojových operací armádě hodit.
"Této zemi jsem obětoval vše. Jen doufám, že se na mne armáda nevykašle, když teď potřebuji pomoc naopak já," doufá stále Schams.
Péči lékařů ze střešovické vojenské nemocnice či rehabilitace v motolské nemocnici si naopak nemůže vynachválit.
"Nebýt jich, Jirka tu už nebyl," říká jeho matka Jiřina Schamsová.
