"Téměř jakoukoli bolest je moderní medicína schopna utišit. A strach ze smrti, to je především filozofická otázka, otázka kultury," říká Vladimír Poupa.
Právě neutišitelné bolesti u pacientů s nevyléčitelnými chorobami jsou pro některé vaše kolegy argumentem pro povolení eutanazie. Vy ji odmítáte?
V zásadě neexistuje stav bolesti, který nelze ovlivnit. Dnes je například možné zavádět speciálními katetry morfin přímo do páteřního kanálu, máme léky morfinového typu se stonásobnou účinností, než má morfin. Pacient v konečném stadiu zhoubné nemoci může zemřít tak, že nevnímá bolest. Osobně si myslím, že lékařem asistovaná sebevražda pacienta změní lékaře v soudně nepostižitelného kata. Eutanazii zásadně odmítám, nikdy nesáhnu pacientovi na život.
Hodně se v souvislosti s eutanazií hovoří i o riziku zneužití...
Takové riziko je zřejmé. Rodina se leckdy ke svým starým bezmocným příbuzným chová nelidsky, krutě. V léčebně vidíme bohužel takových případů mnoho - lidé se chtějí zbavit svých nemocných rodičů, stačí jim, když si jednou za měsíc přijedou do léčebny vyzvednout jejich důchod. Kdo zaručí, že někteří nepůjdou tak daleko, že svou "obtížnou" babičku budou soustavně zpracovávat tak dlouho, až ona zdánlivě svobodně požádá o smrt?
Vaši pacienti určitě často ztrácejí jakoukoli naději, chuť žít, trpí depresemi - není tohle ještě horší než sama nevyléčitelná choroba, není to důvod ukončit život?
Určitě není. A má to dvě roviny. První je medicínská - řadě lidí se podaří v léčebně chuť k životu vrátit. Už to v podobných léčebnách nevypadá tak, že nemocní opuštění lidé leží na lůžkách a čekají na smrt. S pacienty provádíme nejen zdravotní rehabilitace, cvičíme s nimi i psychologicky, motivujeme je. Výborné je například cvičení ve skupinách - leckdy stačí, aby se chytil jeden pacient, aby prolomil bariéru nechuti a odevzdanosti, a ostatní se přidají. To všechno dnes rozvíjí například gerontologie - nauka o stáří, o tom, co potřebuje starý nemocný člověk, jaké zacházení, jídlo, cvičení... Druhá rovina je především filozofická, kulturní. Vztah k životu a smrti se mění. Pro antickou řeckou kulturu nebylo nic nemorálního, když bylo defektní dítě svrženo ze skály. Dnes to považujeme za hrůzný barbarský čin.
S filozofií se tradičně také spojuje léčení strachu ze smrti...
Tady má velkou moc především víra. Křesťanská víra v posmrtný život, nebo ještě silněji snad východní představy o převtělování. Není krásné přesvědčení o tom, že každým svým životem procházíme jako žáček jednou školní třídou, abychom nakonec došli až k jakési promoci a mohli existovat bez potřeby lidského těla, jako stav energie? Na první pohled bláznivé myšlenky nejsou zase tak vzdáleny tomu, co říkal Albert Einstein. Ten tvrdil, že hmota a energie jsou pouze dvě různé formy jednoho jediného základního jevu. Proč by tedy nemohl existovat život ve formě energetického pole? Naše kultura vnímá smrt a umírání jako něco úděsného. Jako černou prázdnotu. Tak to nemusí být. Je třeba lidi informovat, vychovávat. Což takhle místo prázdného politického mlácení slámy v neděli v poledne zařadit do televizního vysílání pořady, kde budou diskutovat skuteční vzdělanci a odborníci o zákonech života, zrození a zániku?
Ale každý člověk přece neumí a třeba ani nechce bojovat se strachem ze smrti, z umírání a z bolesti prostřednictvím víry nebo abstraktní fyziky. Co pak?...
Chybí nám to základní - připustit si, že smrt není nic nepřirozeného. Všechno v přírodě umírá, každý člověk, každá jeho buňka si do života nese i zakódovaný mechanismus umírání, zcela přirozeného procesu. Je to součást života.
Nepovzbuzuje strach ze smrti i sama moderní medicína, která dává pacientům stále větší naděje na přežití různých nemocí a prodloužení života?
Moderní medicína může odvrátit řadu rizik, která byla ještě před nedávnem hrozivá - zápal plic byl téměř jistě smrtelným onemocněním ještě před několika desítkami let. Před 150 lety byl průměrný věk v Evropě přibližně 40, dnes je 70. Dožíváme se nemocí stáří, dřívější generace to neznaly. Musíme řešit zdravotní, etické a sociální dopady vysokého věku. Ale z pohledu medicíny se to základní podle mě nemění, nadále platí to, co mě učil můj primář, když jsem v medicíně začínal. Říkal: "Pamatuj, když jako lékař nemůžeš pro pacienta nic dělat, nech ho zemřít důstojně jako člověka."
