Maurice Nadeau byl již dlouho považován za vtělení nezávislého ducha, geniálního editora, neúnavného čtenáře a spisovatele. Za to, že dosáhli věhlasu, mu jistě děkovali mnozí tvůrci, i když většina z nich poté přešla k jiným nakladatelům.
Roku 1966 založil vyhledávaný a ctěný čtrnáctideník La Quinzaine littéraire; držel jej do poslední chvíle a doslova do posledního dechu. Předtím byl ještě s Mauricem Sailletem v roce 1953 u zakládání Les Lettres nouvelles (stejně se jmenovala i jeho knižní kolekce, kterou editoval u několika nakladatelů v průběhu let). Nakonec roku 1979 spustil své vlastní nakladatelství. Bylo mu tehdy již požehnaných 68 let.
Jak později vzpomínal, za jeho pověstí často stál právě neúspěch – totiž neumění přizpůsobit se nakladatelské politice a obvykle i finanční potíže. Sarkasticky říkával: „Vyhodili mě z každého (nakladatelského) domu, protože jsem nepřinášel peníze - u Julliarda, Laffonta, Denoëla... Ale nakonec jsem vždycky našel někoho, kdo se mě ujal.“ Sebeironie, ale i jistá hořkost jsou cítit v citovaných slovech tohoto věčného snílka. „Unikátní ve svém žánru, tento privilegovaný svědek tří čtvrtin století ideového a literárního života, nepotřeboval rozprašovat pudr do očí a zaměňovat ´bytí´a ´zdání´,” napsal ve svém nekrologu novinář, spisovatel a rovněž editor Jean-Claude Lamy v listu Le Figaro.
Maurice Nadeau (1911-2013)
Objevitel nových literárních světů
Ještě v časech, kdy se to nosilo, Maurice Nadeau byl hrdý na to, že dokázal vůči cenzuře obhájit autory, kteří byli zakázaní. Na prvním místě pro mnohé pornografického divočáka Henryho Millera, který mu věnoval celé své dílo. Nadeau byl rovněž první, kdo napsal o Samuelu Beckettovi, velikánu absurdního divadla, čehož si tento mlčenlivý Ir žijící v Paříži vždy vážil.
Pro obdivovatele surrealismu zůstane Nadeau navždy v análech klasických děl zejména díky svým Dějinám surrealismu, které poprvé publikoval v roce 1945. (Do češtiny byly přeložené Zbyňkem Havlíčkem a Marií Kochrichtovou; překlad se dočkal svého řádného vydání až v olomoucké Votobii roku 1994 – více o peripetiích vydání se můžete dočíst ZDE).
Seznam Nadeauových objevů je úctyhodný. Uveďme některé další autory: George Bataille, René Chara, Henry Michauxe, Clauda Simona; editoval Lawrence Durella, Witolda Gombrowicze a mnoho dalších. Nezapomeňme na George Pereca, Michela Leirise, Rolanda Barthese, Nathalii Sarrautovou, Arthura Kostlera nebo Hectora Biancottiho. Jeden z posledních, kterého – roku 1994 – objevil pro své nakladatelství, se jmenoval Michel Houellebecq. Vydal jeho první knihu L´Extension du domaine de la lutte (v češtině vyšla značně váhavě, až deset let poté, pod titulem Rozšíření bitevního pole, v Mladé frontě, v překladu Alana Beguivina).
Na straně sociálního odporu a nonkonformismu
Narodil se 21. května 1911. Jeho otec byl poslíčkem v Paříži, skládal písně a básně; zahynul v zákopech první světové války. Jeho matka byla negramotná. Vychovávali ho jako válečného sirotka pěstouni v Remeši, kde poznal bídu, ale i nadšení pro nové sociální myšlenky – a jejich řešení. Vstoupil do Komunistické strany Francie v roce 1930, ačkoliv matka, která později znovu převzala jeho výchovu, ho v tom zrazovala.
Maurice Nadeau (1911-2013)
Vyloučen byl z komunistické partaje již o dva roky později. Není bez zajímavosti, že do konce svého života zůstával věrný svým nonkonformistickým východiskům. Nejprve komunistickým, posléze trockistickým – a následně surrealistickým. Evidentně mu neseděl jistý typ disciplíny, ačkoliv chodil zpočátku na schůze stejně jako předtím do kostela (byl zpěvákem na kúru).
Studoval na École normale supérieure v Saint-Cloud. Politika a literatura se pro něj staly dvěma stranami téže mince. Až do roku 1945 přednášel literaturu: odmítl profesuru jako svého druhu buržoazní profesi. Sám o sobě nejraději mluvil celý život jako o učiteli.
Ne všem vyhovovaly jeho názory, postoje a nakonec ani ten nonkonformismus. Vadily nejen komunistům, ale i surrealistům. Ačkoliv mu surrealisté vděčí za stěžejní dílo, jeden z nich – André Breton, s nímž společně působil v republikánských jednotkách ve Španělsku – mu nemohl odpustit, že ho v Dějinách surrealismu „pohřbil“ coby „historický úkaz“.
Za druhé světové války se účastnil po boku trockistů odboje a bojoval s Davidem Roussetem, jemuž také vděčí za to, že se po válce stal literárním redaktorem slavného odbojového časopisu Le Combat (své sloupky do něho psal spisovatel Albert Camus). V roce 1951 se stal ředitelem tohoto časopisu. Právě zde se mu do rukou dostaly například texty filozofa a kritika Rolanda Barthese.
Maurice Nadeau (1911-2013)
Mezi Nadeuaovy oblíbené autory, když už nešlo o objevy současnosti, patřili klasici jako Franz Kafka nebo Gustav Flaubert. Ze současníků miloval Bataille, Queneaua, Ionesca nebo Michauxe. Publikoval v té době zakázaného libertinského autora markýze de Sade, stejně jako antisemitského Louise-Ferdinanda Célina nebo katolického Georgese Bernanose. Později přešel jako kritik do listů France-Observateur a L´Express, stal se členem poroty literární Ceny Renaudot, ve Francii druhé nejprestižnější po Goncourtovi.
I když se to nezdá, dokázal být jako trockista osvícený: sdílel sice s Alainem Krivinem, zakladatelem Ligy revolučního komunismu, některé názory, ale rozhodně ne všechny. Kritizoval Jeana-Paula Sartra za jeho „politické úlety“, často prosovětské.
Odsoudil, což bylo ve své době závažné, mučení během alžírské války a podepsal v roce 1960 Manifest 121, který vyzýval k neposlušnosti; od gaullistického režimu se za to dočkal prohlídek a pronásledování. Byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy se intelektuálové postavili režimu generála de Gaulla.
Maurice Nadeau (1911-2013)
* * *
„Mám velmi špatnou paměť,“ napsal. „Až budeš umírat, říkala moje žena, nevzpomeneš si už ani na mne. Přeháněla. Sama již zemřela: a je to právě ona, kterou vidím poblíž sebe nejčastěji, když se dívám za sebe,“ napsal v předmluvě ke svým vzpomínkám Grâces leur soient rendues (Albin Michel, 1990). V těchto dnech vzdávají poctu tomuto muži největší osobnosti nejen Francie, ale i Evropy.
