Příběh vypráví jakási „kudrnka“, později „tanečnice“; stále je to ovšem tatáž osoba, jejíž monogram na kapesníku nese stejné iniciály jako monogram jejího otce: BM. Jméno otce - Bohumila Modrého - se v knize dočítáme, jméno dcery nikdy nepadne. Tajemství vypravěčky není zas tak těžké rozluštit. Stačí otočit stránky k závěrečné poznámce autora (a k faktickému upřesnění překladatelky). Vyzrazením hádanky čtenář nebude ochuzen, neboť příběh je to sám o sobě silný, nezávisí na tomhle malém tajemství. Pouť otce vypráví jeho dcera: ano, onen „tragický osud legendárního československého brankáře Bohumila ‚Bóži‘ Modrého“, jak hlásí sugestivně český podtitul knihy, sepsala Blanka Modrá. Opravdová tanečnice kdysi slavného českého souboru Pražský komorní balet, který počátkem šedesátých let založili Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut. Bez Blanky Modré by Haslinger patrně nenapsal v této knize ani slovo. A pokud ano, by to byl trochu jiný příběh.
1948. Na olympiádě ve Svatém Mořici kraloval Bóža Modrý (vlevo). Kvůli horšímu skóre skončilo Československo druhé za Kanadou.
O knizeJosef Haslinger: Jáchymov. Přeložila Libuše Čižmárová. JOTA, Brno 2012, 228 stran, doporučená cena 268 korun. |
Rakušan Josef Haslinger (1955) má na svém kontě divadelní hry, filmy a několik románů; k naší škodě mu zde před Jáchymovem nevyšla žádná kniha. V Jáchymově, jehož originál vyšel vloni a autor za něj získal hesenskou, tedy německou Rheingau Literatur Preis (české nakladatelství chybně uvádí, že jde o cenu rakouskou), se pokusil o formu, v níž dramatický osud hokejisty Modrého - šokující příběhů ze stalinského Československa - svými komentáři zcizuje spisovatelovo alter ego, ředitel jednoho vídeňského nakladatelství s pozoruhodným jménem: Anselm Findeisen.
Obal německého vydání knihy Josefa Haslingera Jáchymov
Obal českého vydání knihy Josefa Haslingera Jáchymov
Paralelní životy
Josef Haslinger, jak se mi to jeví, nechtěl napsat dokument či takzvaný dokumentární román. Jeho kniha není jen „autentickým příběhem hokejových mistrů světa“, jak tvrdí nakladatelský slogan na knižní manžetě; není pouze panychidou za jedno hokejové mužstvo (a jeho brankáře „Bóžu“) v časech vlády jedné pokřivené ideologie. Haslinger prostě napsal román. Podařilo se mu – Čechům možná tak trochu navzdory – napsat svého druhu literární perzifláž na téma „hrdina doby“. To není útok na hrdinství jako takové; Haslingerovi se prostě nechtělo sepsat příběh „jen“ o jednom hrdinovi.
Jáchymov je tvořen dvěma paralelními příběhy, dvěma liniemi, které se navzájem střetávají, aby jedna z nich – ta silnější - získala nakonec prim. Vyprávění „kudrnky“ a „tanečnice“ v jedné osobě, jež autor zaznamenal a nakladatel v knize suše proškrtává, popisuje nezadržitelný heroický vzestup československého týmu (včetně sestav a počtu gólu na turnajích), jemuž je oporou nepřekonatelný brankář Bohumil Modrý.
Josef Haslinger
Haslinger vedle tragickému osudu českého brankáře Modrého položil trochu karikovanou postavu rakouského, ale původem východoněmeckého chřadnoucího intelektuála, který žádné velké hrdinství neprožil. Dokonce část života byl na té „špatné straně“ – a v mládí tomu (komunismu) věřil. Vypadá to až neuctivě k Modrého památce. Melancholický nakladatel Findeisen působí v románu jako „postava k podpírání“: na rozdíl od brankáře Modrého neumírá na ozáření z uranu, nýbrž se pomalu rozpadá na Bechtěrevovu nemoc. Nemoc páteřních obratlů je velmi bolestivá. Nakladatel Findeisen nesní o hrdinství, zabývá se pouze tím, zda lze nějakým způsobem utišit bolest, která nad ním získává stále větší moc. Je to působivá metafora: dojemný nakladatel celé dny nedělá nic jiného, než že přemýšlí nad rukopisy, a nad tím, do jaké vídeňské kavárny má zajít. Café Schwarzenberg, nebo Café Muzeum? Nehrdinské Findeisenovo dilema je těžké. Zvláště, když v jedné z kaváren rezolutně pronesl, že už tam nikdy nevkročí…
Bez tohoto „nudného“ protipólu by zvučný Modrého příběh možná byl toliko jednostrunnou bolestnou písní nad zmařenými osudy, které zazněla už v mnoha variacích předtím. Byl by to další díl nekonečného rozhlasového cyklu Příběhů 20. století, jak ho stereotypně produkuje Český rozhlas ve spolupráci se společností Post Bellum.
Hokejový brankář Bóža Modrý byl držitelem dvou olympijských medailí a dvojnásobným mistrem světa. V 50. letech však jeho kariéru ukončilo komunistické vězení.
Potíže se Struwwelpeterem
Místem, kde se příběhy protnou, je Jáchymov. Pro dceru českého brankáře je místem utrpení jejího otce, kam ho komunisté zavřeli, a kam se po letech vrací podívat. Pro rakouského nakladatele je to naopak lázeňský bod, vytoužená lokalita, k níž se upírá s nadějí, že mu zmírní progresivní postup choroby.
Blanka Modrá je v knize prostředníkem a jakousi divadelní nápovědou. V německém originálu ovšem není označovaná jako „kudrnka“ (kleine Locke), ale trochu záhadně jako „Struwwelpeter“. Toto jméno se v německém kulturním okruhu váže ke konkrétní postavě z dětských pohádek, a na rozdíl od kocoura Mikeše nebo malého Bobeše v sobě nese silný ironický odstup. Překladatelka ovšem zvolila „kudrnku“ („vlasatice“ by asi taky nedopadla nejlépe) - bez vysvětlení, kdo vlastně byl „Struwwelpeter“, čímž se vyznění postavy zásadně mění.
Neortodoxní a živou postavu Struwwelpetera, která si odmítá stříhat nehty a jeho způsoby byly nevázané, pojal německý spisovatel Heinrich Hoffmann v roce 1845 jako „nového hrdinu“. Střapatý Petr, jak bychom jeho jméno mohli přeložit, si získal popularitu a dílo bylo přeloženo do pětatřiceti jazyků. Česky vyšlo nedávno, roku 2004 je pod názvem Ježipetr vydalo nakladatelství Kalich.
Postava Struwwelpetera od Heinricha Hoffmanna (1809-1894). Obálka anglického vydání z roku 1848.
Autor tímto označením jistě nehodnotil půvab vypravěčky, o čemž svědčí mimo jiné i to, že oba ve skutečnosti pojí více jak dvacetileté pracovní přátelství (Blanka Modrá dokonce v jednom Haslingerově divadelním kusu hrála). V knize to ale není úplně ona: proměňuje se zde v dojemného dětského střapatce, jakým jistě byla (nezapomínejme, že si svého otce vybavuje jako dítě a později jako mladá dívka), který vypráví dávný příběh. Struwwelpeter se nakladateli Findeisenovi stává v Jáchymově průvodcem ve světě za železnou oponou, jíž čas už dávno trhnul. Za oponou nevládla - na rozdíl od Rakouska - nuda, domnívá se Findeisen, který ovšem tu rakouskou nudu sám nezažil (do roku 1955 měla přitom podobu dosti bídného spojeneckého protektorátu…).
Na pomezí děsu a úzkosti se Struwwelpeterovým vyprávěním oba světy, tak zdánlivě blízké, ukazují – v onom poválečném post coitu – být od sebe strašlivě daleko. Spisovatel Haslinger zvolil zdánlivě lehkou, ale velmi neobvyklou formu pro těžký příběh, i když to občas zaskřípe. Autor se pohybuje jako provazochodec na laně mezi dvěma světy.
Němec dr. Heinrich Hoffmann (1809-1894). Byl především lékař a mimo jiné básník a spisovatel, napsal mnoho básnických sbírek a dětských knih. Jeho knížečka Struwwelpeter byla určena pro jeho tříletého syna Carla k Vánocům roku 1844, ale příbuzní autora přemluvili k publikaci . To se poprvé stalo roku 1845, ovšem Hoffmann podepsal pseudonymem Reimerich Kinderlieb.
Kniha Jáchymov nabízí trochu odměřený, ironií nabitý příběh o jednom osudu, personifikovaném brankářem Modrým, o němž si jedna část Evropy příliš v kavárnách nepovídala - pokud nebyli právě konfidenty té druhé strany. Odtud možná zvláštní napětí a obtížnost, do jaké míry se může cítit takovými příběhy, zasutými časem a nepochopením, rakouský (a potažmo i západní) čtenář osloven. Dokáže-li pochopit, co se to stalo, když ještě několik let předtím byla část (nejen německy mluvící) československé populace spjatá s rakouskou (a západní) kulturou.
Obal knihy Josefa Haslingera Das Vaterspiel
Obal knihy Josefa Haslingera Opernball
Obal knihy Josefa Haslingera Das Elend Amerikas
Metropole smutné monarchie, Vídeň, to zvláštní starobylé město mezi dvěma světy, kde to někdy vypadá, že se zastavil čas, hraje v románu důležitou roli. Nejen proto, abychom věděli, že nemusíme chodit jenom do Café Central nebo Café Hawelka. O zvláštních důvodech, proč chodit do Café Schwarzenberg nás Rakušan Haslinger nemusí příliš přesvědčovat. Byť bych i v románu raději ve Vídni chodil - jako ve skutečnosti – spíše po Ringu než po Okruhu. Ale to už není problém pro Struwwelpetera.
