Zřejmě nejpřekvapivější prognózou je ta, podle níž se USA stanou do roku 2020 vývozcem energie a o patnáct let později začnou být energeticky soběstačné díky bohatým zásobám levného břidlicového plynu a objevu mohutných zásob ropy na různých místech od Severní Dakoty po Mexický záliv. Navzdory odporu ekologických skupin se budou tyto zásoby těžit snáze než v Evropě, poněvadž se nacházejí převážně v řídce osídlených oblastech.
V důsledku toho bude energie v USA v dohledné budoucnosti podstatně levnější než v Evropě nebo v Číně. Těžba břidlicového plynu je tak ekonomicky příznivá, že americký plyn exportovaný do Evropy by byl stále o třicet procent levnější než cena, kterou si v současné době účtuje ruský energetický gigant Gazprom.
Návrat průmyslu do země
Levná energie představuje pro energeticky náročný průmysl – od ocelářství a sklářství až po produkci chemických látek a farmaceutik – silný podnět k tomu, aby umístil výrobu do USA. Snížené výrobní náklady ve Spojených státech v kombinaci s předpisy vstřícnými k podnikatelům, silnou vládou zákona a politickou stabilitou eliminují konkurenční výhodu, která v posledních několika desetiletích táhla rychlý hospodářský růst Číny.
Rozložení potenciálně plynonosných břidlic po světě podle americké Energy Information Administration. Na pohled je slibných oblastí po světě hned celá řada a zřejmě tedy i plynu. Ovšem většina z nich není prozkoumaná a plynu v břidlicích také není na plochu zdaleka tolik jako v konvenčních nalezištích.
Americké univerzity přitom stále lákají nejlepší a nejbystřejší studenty v mnoha oborech, zejména ve vědě a technologiích. A v platnosti navíc zůstávají i další dlouhodobé výhody Spojených států – flexibilita, schopnost obnovy, hospodářská mobilita, mezinárodní regulační síla a funkce dolaru jako hlavní světové rezervní měny.
Vzhledem k těmto příznivým podmínkám už USA začaly s „onshoringem“ – přesunem průmyslu zpět do země – a tento proces bude s největší pravděpodobností ještě několik desetiletí pokračovat. Zatímco jiné rozvinuté ekonomiky začínají být stále více založené na službách, USA se reindustrializují.
Výsledná přidaná hodnota podpoří schopnost politiků nacházet dlouhodobá řešení přetrvávajících problémů, včetně neefektivního systému zdravotnictví, nedostatečného základního a středního vzdělání a křiklavé sociální nespravedlnosti. Úspěch v těchto oblastech by dál zvýšil přitažlivost Ameriky coby průmyslového centra.
Protest proti těžbě břidlicového plynu na Náchodsku a Trutnovsku. (Náchod, 6. března 2012)
Protest proti těžbě břidlicového plynu na Náchodsku a Trutnovsku. (Náchod, 6. března 2012)
Protest proti těžbě břidlicového plynu na Náchodsku a Trutnovsku. (Náchod, 6. března 2012)
Co by šlo brzy zavést
Michael Porter a Jan Rivkin nedávno v rámci Projektu americké konkurenceschopnosti, který zorganizovala Obchodní fakulta Harvardovy univerzity, zveřejnili osmibodový plán, jenž by se dal během příštích dvou až tří let zavést do praxe. Každé navrhované opatření se přitom u politiků z obou hlavních stran setkalo se širokou shodou (přinejmenším za zavřenými dveřmi).
Plán zdůrazňuje potřebu využít příležitosti spojené s břidlicovým plynem a nově objevenými zásobami ropy. Levná domácí energie by mohla pomoci snížit obchodní schodek, rozproudit investice a omezit hospodářskou zranitelnost Ameriky vůči nestabilním zemím vyvážejícím ropu. Silný federální regulační rámec by mohl přispět k zajištění tohoto výsledku a současně minimalizovat ekologická a bezpečnostní rizika spojená s těžbou.
Ukrajina podepsala kontrakt na břidlicový plyn. Zleva: ukrajinský ministr životního prostředí a přírodních zdrojů Eduard Stavitsky, prezident Viktor Janukovyč, nizozemský premiér Mark Rutte, šéf firmy Shell Peter Voser.
Mezi další návrhy patří usnadnění imigrace vysoce kvalifikovaných jednotlivců, zejména absolventů amerických univerzit, řešení pokřivených vztahů v mezinárodním obchodu a investicích, rozvoj trvaleji udržitelného federálního rozpočtového rámce, zjednodušení daní a regulací a zahájení ambiciózního infrastrukturálního programu. Prosazením těchto strategií by prezident Barack Obama mohl obnovit postavení Ameriky coby motoru globální ekonomiky.
Realizace těchto osmi návrhů by však zároveň ještě více prohloubila propast bohatství mezi USA a Evropou, která se už tři desítky let rozšiřuje. V letech 1980-2005 vzrostla americká ekonomika 4,45krát – takové úrovni se žádná velká evropská ekonomika ani nepřiblížila. V roce 2011 byly Norsko a Lucembursko jedinými evropskými zeměmi, kde byl národní důchod na obyvatele měřený paritou kupní síly vyšší než v USA. A počty obyvatel v evropských zemích budou do roku 2040 stagnovat nebo se sníží (s výjimkou Velké Británie, která v té době bude mít zhruba 75 milionů obyvatel, což je srovnatelné s Německem), zatímco počet obyvatel USA vzroste z dnešních 314 milionů na 430 milionů.
Norské ropné plošiny
Centrum se naklání k východu
Politické důsledky obnovené síly americké ekonomiky se projeví po celém světě. Udržení tohoto hospodářského oživení však bude vyžadovat větší zdráhavost v otázce vměšování se do zahraničních konfliktů nebo účasti v nových válkách.
Toto pochopení už utlumilo podporu různých povstání arabského jara ze strany amerických politiků: jako příklad uveďme Obamovo váhání zasáhnout v Libyi či jeho neochotu, alespoň prozatím, přímo zapojit Spojené státy do krvavé občanské války v Sýrii. Ačkoliv se historický význam arabského jara zpočátku přirovnával k pádu Berlínské zdi, rostoucí obavy ze sílícího politického vlivu Muslimského bratrstva zastiňují pozitivní potenciál změny v regionu.
Stejně tak platí, že USA se sice nevzdají bilaterálních vztahů s Izraelem, avšak vztahy mezi izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a Obamou klesly na zatím nejnižší úroveň. V tomto kontextu je velká americká mírová iniciativa na Blízkém východě v dohledné budoucnosti nepravděpodobná.
Americký prezident Barack Obama (vpravo) a izraelský premiér Benjamin Netanjahu (20. května 2011)
Bývalý americký soupeř Rusko se zatím usilovně snaží obnovit svou hegemonii v mnoha někdejších sovětských republikách. A situace v Africe a Latinské Americe se obecně stabilizuje.
Vzhledem k tomu se priority americké zahraniční politiky přesunuly do asijsko-pacifického regionu, kde se vynořují nejpalčivější ekonomické, politické a bezpečnostní problémy – včetně hrozby severokorejských raket nebo sílícího napětí mezi Čínou a jejími sousedy kvůli vzájemně protichůdným nárokům na územní suverenitu v Jihočínském a Východočínském moři. Jiné globální výzvy se ve srovnání s těmito problémy jeví jako relativně méně významné.
Třebaže se těžiště globální politiky, ekonomiky a potažmo i vlivu do značné míry přesouvá z Atlantiku do Pacifiku, bylo by chybou podceňovat roli Ameriky v tomto novém světovém uspořádání. Spojené státy z centra dění nikdy ve skutečnosti nezmizely a i nadále budou hrát vedoucí roli.
Alfred Gusenbauer
Alfred Gusenbauer byl v letech 2007-2008 rakouským spolkovým kancléřem.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
