„Čeští letci se začínají pohybovat v oblasti sněžných polí a zkušenosti z takových oblastí jsou pro ně zajímavé a důležité,“ vysvětluje Jan Maršner smysl své účasti na zimním cvičení, které simulovalo podmínky po pádu letadla v arktické oblasti. Vojákům může předávat i rady domorodců.
„Inuité se řídí heslem: Můžeš být unavený, ale nebuď líný. V mrazu je nejhorší zastavit se. Kvůli sebezáchově je nutné ze sebe vydolovat poslední zbytky sil a o jídle přemýšlet dostatečně dopředu, abyste vystačil s energií. Pokud už bych neměl sílu ho uvařit, v reálném prostředí bych umrzl,“ popisuje.
V arktických podmínkách ostrova Cornwallis byly veškeré zásoby jídla zmrzlé na kost a jen napít se speciálního džusu s vysokým obsahem kalorií se na ledové, větrem bičované pláni ukázalo skoro jako nadlidský úkol.
„Studenou stravu tělo v tomto prostředí nepřijme, dostalo by se do šoku. Vše je nutné uvařit v horké vodě, ať je to müsli tyčinka nebo sušené maso. Na velké jsem byl za celý týden jednou, tělo si z jídla vezme veškerou energii,“ přibližuje instruktor, který učí české vojáky přesuny na sněhu a ledu.
Kurzu přežití v minus 35 až 53 stupních Celsia se Jan Maršner zúčastnil spolu s třiadvaceti kanadskými piloty, členy posádek vrtulníků a dvěma vojenskými instruktory z Belgie a Německa.
„Cvičení imitovalo odchod přeživších z havarovaného stroje do místa vyzvednutí záchrannou jednotkou. Na extrémně nízkou teplotu si tělo a kůže musí zvyknout, mastné krémy, které mi před odjezdem všichni doporučovali, nepomohou. Už po dvou dnech venku jsme byli všichni lehce omrzlí a sloupali jsme se,“ popisuje krušné okamžiky Maršner.
První tři dny spali na expediční základně v zálivu Resolute a chodili ven jen po chvilkách. Následně je na osm dní vypustili na plochu zhruba pět kilometrů čtverečních a každý den museli podle GPS urazit naplánovanou trasu. Suchou stravu, vařič, spacák a lampu na olej, čili nouzové zásoby, kterými jsou letadla pro případ havárie vybavena, táhli za sebou na saních.
„Sice mám zkušenosti se sněhem, ale prostředí jsem neznal a přes oceán jsem letěl poprvé. Nevěděl jsem, jak mi v tak nízkých teplotách bude fungovat tělo a nejvíc jsem se obával, abych vydržel,“ líčí zapálený sedmatřicetiletý skialpinista, proč padla volba právě na něj.
Z tuleně vypijí krev i vyrobí svíčku
Česká armáda není kvůli mírnému klimatu na podobné podmínky vybavená a člověka do nich posílala vůbec poprvé. Část vybavení si Maršner vypůjčil od expedičních horolezců, přes oceán vezl materiál asi za 150 tisíc. Některé části výstroje mu zapůjčili kanadští pořadatelé. Celou dobu účastníkům radili najatí kanadští Inuité.
Jan Maršner
|
„Radili nám se stavbou přístřešků, každý den jsme nocovali v jiném typu. V Krkonoších trvá zhruba hodinu, než uděláte díru do sněhu a můžete zalézt do takzvaného záhrabu. V Arktidě trvá stavba sněhové kapsy pro jednoho člověka šest hodin, stavba iglú pak 12 až 16 hodin,“ srovnává.
Uvnitř iglú se člověk v minus patnácti někdy musí kvůli výměně spodního termoprádla vysvléct až do naha, aby lezl do spacáku suchý. „Děti Eskymáků uvnitř iglú normálně běhají skoro nahaté, v obřím stavení žije dohromady klidně deset patnáct lidí. Vážím si toho, že stavíš můj dům,“ řekl mi anglicky jeden z mentorů. „Umějí se radovat z mála,“ dodává.
Ochutnal i syrové maso tuleně, kterého Inuité ulovili. „Je velmi jemné a tučné, přirovnal bych ho ke kaprovi. Když ho uloví, snaží se všechno včetně očí, srdce i jater sníst a krev vypít okamžitě než zmrzne. V Arktidě je veškeré vaření na dlouho, všechno teplé je nutné sníst hned,“ líčí život domorodců.
Inuité jsou podle Maršnera schopní z tučných pozůstatků zabitého tuleně a gázy vytvořit improvizovanou svíčku, která vydrží hořet až šest hodin. „Díky tomu se nejen najedí, ale i ohřejí, využívají zkrátka úplně všeho,“ přibližuje tvrdý život v extrémních podmínkách.
Mrazírny ani specializované kryokomory Maršner před odletem nenavštěvoval. „Oproti standardní přípravě jsem víc běhal a posiloval. Dva měsíce do odletu jsem také průběžně jedl dost cukru a tuku, abych si vezl pár kilo navíc, protože tělo v těchto teplotách průběžně hubne,“ přibližuje.
Odjezd se zpozdil, letadlu zamrzl motor
Nejvíc se český voják potýkal s přicházejícími a odcházejícími příznaky hypotermie čili podchlazení. „Naskáčou vám bílé fleky a cítíte se unavený. Poprvé mě na to upozornil parťák, napodruhé už jsem to poznal sám, protože stav doprovází žaludeční nevolnost. Zahřejete se tím, že padesát minut popobíháte mezi dvěma body, nesmíte si sednout,“ popisuje.
Kanadské univerzitě selhal mrazák, z pradávného ledu zbyly jen loužičky |
Takto si na dno sáhli všichni. „Nedá se tam tomu vyhnout, někdo měl krizí víc a někdo méně, já přečkal asi tři. Pokud by se mi za tu zhruba hodinu neudělalo lépe, bylo by to už závažnější, odvezli by mě zpět na základnu a výcvik by pro mě skončil.“
Na bezpečnost účastníků pro případ nouze dohlíželi kromě Inuitů i lovci s brokovnicí. „Vždy byl některý z nich poblíž, i když jsme je třeba neviděli. Říká se, že pokud se k vám dostane lední medvěd blíž než na dvě stě metrů, nemáte šanci,“ objasňuje.
Díky pečlivě vybrané lokalitě skupinu žádné zvíře neohrozilo. „Řešili jsme však nepojízdná pásová vozidla, která zamrzala během přesunu z expediční základny do prostoru nasazení. A když už jsme měli vše za sebou, zamrzl motor letadlu, takže se přesun zpět do Winnipegu zdržel o tři dny.“
„Neberu to, že jsem zvládl něco nepředstavitelného“
Kurz nakonec dokončili všichni včetně dvou žen. „Zřejmě i kvůli účasti nás Evropanů se všichni hodně snažili. Kanaďané si mysleli, že nebudeme tak odolní a že možná nevydržíme. Řekli nám to po skončení. Přitom jsme neměli o nic horší problémy než piloti, kteří žijí v oblasti, kde je standardně minus čtyřicet,“ dodává.
Podle svých slov by do extrémních podmínek klidně vyjel znovu. „Už bych věděl, co od toho čekat. Vidět tohle prostředí pro mě bylo sci-fi, ale neberu to, jako že jsem zvládl něco nepředstavitelného. Pokud by se jiný český voják opravdu snažil a vydal ze sebe maximum, šel kvůli přežití až na spodní hranici, zvládl by to kdokoli. Je to jen o zapojení pevné vůle,“ uzavírá Maršner.
Ostrov Cornwallis v Severním ledovém oceánu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
