Pondělí, den první
Je to první ostrý den. Neděli, den nástupu do kurzu přežití, nepočítám. Od okamžiku, kdy jsme překročili práh Vojenské akademie Vyškov, jsme byli takříkajíc vcucnuti do děje: zápisy, podpisy, ubytování, fasování mundúru, plynové masky.
Složení účastníků kurzu se měnilo do poslední chvíle. Ještě v neděli dvě účastnice odřekly a místo nich byli operativně zařazeni dva mužští náhradníci.
Původním účastníkem měl být i kolega Michal Kubal, ale ten svůj "kurz přežití" absolvoval v Iráku. Velitelé nás od začátku tvrdě připravují na to, že psychická a fyzická zátěž se bude den ode dne stupňovat a vyvrcholí během takzvaného "vyvedení" od pátku odpoledne do pondělí dopoledne.
To se budeme přesouvat neznámým nepřátelským prostorem a budeme zajati. Budou nás vyslýchat teroristé. Prý velmi věrně.
My novináři, občas postrádající disciplínu a kázeň, konající na vlastní pěst a k smrti nenávidějící ranní vstávání, jsme se museli smířit s tím, že v následujících dnech bude budíček v 5:40. S výjimkou pondělního rána. To jsme si mohli přispat o celých deset minut.
Vzali jsme náš nový úkol - zvládnout krizové situace - s plnou odpovědností. Ráno v 5:50 jsme všichni poctivě stepovali na místě určení. Někteří z nás dokonce dorazili o pár minut dřív, aby stihli svůj ranní příděl nikotinu.
To, co následovalo, byl pokus o vytvoření regulérního vojenského šiku. Po několika minutách zmatečného pobíhání sem a tam se nám to jakžtakž povedlo a vyrazili jsme na snídani.
Po ní přišla první zrada. Příjemně a vydatně jsme posnídali a klidně a pomalu jsme se v zástupech vydali na další akci. Vtom zazněl povel k poklusu. Vojenský šik vzal v tu chvíli zasvé, účastníci se proměnili v nesourodou, neorganizovanou a hekající masu.
A to až do té míry, že jeden ze zcela konsternované a vlastním očím nevěřící skupinky vojáků, kolem které jsme prohekali, si neodpustil nelichotivou poznámku pronesenou s typickým moravským přízvukem.
Dopoledne se stále ještě dalo hovořit o přípravě. Dělali jsme psychologické testy a testy fyzické způsobilosti. Odpoledne nás už čekal vlastní program ve vyškovském plaveckém areálu: záchrana tonoucího, zásady první pomoci a potápění.
Většině z účastníků to připadalo jako "brnkačka". Mně ne. Mám pocit, že jsem hned první den kurzu naplnila obsahem jeho heslo "překonat sám sebe". Kdysi jsem se přitopila a představa, že by mně měla cáknout voda do obličeje, neřkuli ponořit hlavu pod hladinu, mě naplňovala panickou hrůzou.
A přesto jsem se nakonec s pomocí instruktora potopila s dýchacím přístrojem, a dokonce se proplavala po dně bazénu. Zvítězila jsem nad vlastní fóbií a strachem.
A když už jsem překonala tohle, jsem odhodlána zvládnout všechno, i noční přepady, i procházku zaminovaným polem. Tím ostatně budeme chodit hned v úterý. A taky si sami vyrobíme a odpálíme výbušninu. Ale to až příště...
