Kdyby měla vláda podporu sto dvaceti poslanců, kupoval by jednoho či dva jen blázen.
Jestliže však osud země závisí na jednom jediném hlasu, je pokušení velké. Na druhou stranu je možná ještě větší pokušení pábit o tom, že za mnou přišli, nabídli mi miliony a já to nevzal, protože jsem rovný chlap.
Povídalo se, že poslance Mariana Bielesze koupil pan Gross. Kdyby se totiž pan Bielesz nevzdal svého křesla, koaliční vláda by nevznikla. Nyní se objevují zprávy o tom, že se k nákupu chystala ODS. Pokud nakupovaný poslanec sám nákupčího nechytne, nebo aspoň nepodá trestní oznámení, všechno zůstává v rovině bájí.
Každá báje má však pravdivý základ. Ten náš tkví v tom, že koalice je křehká jako porcelánový servis. A naše strany a poslanci nejsou tak čistí, aby úvaha o úplatku nepřicházela v úvahu. Ostatně, politický boj se vede leckde mnohem odporněji.
Například zákonem zbožněný Beneš zfabrikoval na svého soka Stříbrného podlé obvinění, a sice, že má syfilis. Nedávno jeden belgický ministr zas dal politického konkurenta přímo zavraždit. A to jsou samozřejmě jen příklady ze vzorových demokracií.
To neznamená, že chceme obvinění z politické korupce snižovat. Ten, kdo ho pustil do světa, si za ním má stát a podat žalobu. Policie a soud má pak rozhodnout, zda je žalobce nactiutrhač, nebo chytit korupčníka. V obou případech ať je viník potrestán.
Bohužel je krajně nepravděpodobné, že se tak stane. V dolní sněmovně panuje jakýsi zákon omerty, podobně jako v mafiánském prostředí. "Rodiny" proti sobě nesmiřitelně bojují, ale pokud chce do jejich světa zasáhnout někdo zvenčí, okamžitě se spojí. Podobně jako tomu bylo donedávna v kopané.
O nákupech rozhodčích se povídalo desítky let. Výsledky zápasů vypadaly divně. Když se konečně policie odhodlala zasáhnout, zjistila, že skutečnost je horší než nejhrůznější domněnky...
