V neděli v televizi připustil, že za peníze v podnikání jeho manželky ručí její kolegyně, žena, která je trestně stíhaná pro pojistné podvody z dob povodní a která pronajímá nemovitosti podnikatelům v sexu. Z Grosse vše leze jako z chlupaté deky.
Věděl o Barkové před týdnem? Věděl o dárci Rodovi v polovině ledna? Má se premiérova rodina spolčovat s takto divnými penězi a ženami? Toto jsou asi otázky, které někdo platí, řekne Gross.
Pozorovat Grosse je zajímavé. Je to herec jedné role: Nic se nestalo, vše jsem řekl a ke všemu mám zobecňující poučení, které náš život polepší. To je Grossova mantra. Kdo se nechce v jeho výkladech utopit, musí se vracet na začátek – tam je Grossův případ jasný. Zní: Máš moc velké dluhy.
Kdo a proč ti půjčil? V životě politickém je to otázka kardinální: proč má politik hodně peněz? Každý s ní musí počítat. Zavedlo se u nás říkat – je to spiknutí, je to placené. I čtenář Kundery Gross to říká. Myslí, že tím dává vysvětlení. I kdyby to byla pravda – někdo to platí – otázka trvá dál: Kdo ti půjčil a proč? Grossův problém není: kdo to platí, jeho problém jsou ty peníze. Zachumlat je do všeobecných plků je pracné, Gross se stará, aby se to podařilo.
Když se něco vytklo komunistům, třeba že mučí lidi, odpověděli: V Americe zas bijí černochy. Gross věří, že tato odpověď mu vydrží. Nevydrží. Ať už nastrčí libovolného strýce, ta jednoduchá otázka bude trvat, dokud na ni Gross neodpoví: Čí to máte peníze, premiére? Kundera napsal mnoho románů. Na Grosse, je příliš elementární, asi nepasuje žádný z nich. Jedno Kunderovo téma možná ano.
Politik tančí v záři reflektorů před očima veřejnosti. Věří, že jej tanec zachrání. Veřejnost je strašlivá a strašlivě nespravedlivá. Tanec politiků miluje. Ale pozor – politik sám je strašlivější. Obdivuje sebe v tom tanci. Věří, že i lidé jej obdivují. Dojímá se – jsem tragická oběť štvanice. Je to pocit, který mu usnadní pád.
