Profesor Andreas vstupuje na scénu románu, který v USA dosáhl bestsellerového ohlasu, jako významný shakespearolog komunikující výhradně citáty čerpanými z nepřeberné pokladnice objektu svého zájmu. Přednáší, píše a žije v Barnwellu, ve městě nacházejícím se na jihozápadním okraji Jižní Karolíny. Profesor Andreas je vysokoškolský učitel, manžel, otec. A město Barnwell, jak čteme v románu, bylo „akademickým bludištěm překypujícím institucemi vyššího vzdělávání“. Neznamená to ovšem, že autorka reálie překreslila zcela věrně. Stačí se na internetu projít virtuální mapou Barnwellu a zjistíme, že tam prostě je vysoká škola, ale nevypadá to na bludiště vzdělávacích institucí, nebo že tamní episkopální kostel je zasvěcen Svatým Apoštolům a nikoliv – jako v próze - sv. Markovi. Tím, že se Brownová ve své románové prvotině nepřidržuje striktně ověřitelných faktů, nepřímo oznamuje, že podstatnější v její knize je pole literární. A to se zdařilo zúrodnit kultivovaně.
Internetové stránky města Barnwell
Regenerace opravdových hodnot
Tři sestry Andreasovy, věkem přibližně mezi pětadvaceti až třiceti lety, napůl vstupují do reálného světa, ale zároveň zůstávají v parametrech modelových případů. Nejstarší Rose se úzkostlivě bojí změny. Jediná ze sester neopustila domov, kde si vypěstovala silný komplex nepostradatelnosti. Prostřední Bean naopak doletěla nejdál, do New Yorku. Její „středová pozice“ mezi sestrou starší a mladší se odráží v nevyrovnanosti a nejistotě, kým vlastně je, zda femme fatale, nebo jen „stíhačkou“ módních vln. Nejmladší Cordy, benjamínek rodiny, jemuž „vše prochází“, má nejvíc „free“ zážitky a zkušenost bezdomovectví.
O knizeEleanor Brownová: Sestry sudičky Přeložil Tomáš Kačer. Host, Brno 2012, 400 stran, doporučená cena 329 korun. |
Všechny tři mladé ženy jsou svobodné. Rose má před svatbou, jenže vztah komplikuje snoubencův odlet do Anglie. Tragickou ranou, která sestry svolá zpět do rodného hnízda, je matčina nemoc. Ale zároveň kvůli jejich aktuálním životním prohrám – Bean zpronevěřila firemní peníze, Cordy nechtěně otěhotněla – se cesta k rodičům náramně hodí. Brownové vyprávění jako by naznačovalo, že odejít „do světa“ se až tak nevyplácí a rodná hrouda, jakkoliv jižansky konzervativní, je nakonec zdrojem stability. Do Barnwellu se vracejí „marnotratné dcery“ naplněné hořkostí a zklamáním, aby se v domácím prostředí nejen zbavily pozlátek a póz, nýbrž aby docenily bezpečí maloměsta, regenerovaly pravé hodnoty rodinného a partnerského života a sourozenecké solidarity.
Obálka knihy Sestry sudičky
Na Shakespearovi až tak nesejde
Ačkoliv pozice, do nichž autorka románové postavy na počátku románu postavila, působí tragicky, před úpadkem jsou všechny hrdinky zázračně uchráněny. Tady se Brownová spíš než k shakespearovským dramatům přibližuje k Jane Austenové. Daří se jí totiž především při předvedení „uzrávání“ a vnitřního prozírání románových svěřenkyň. Onen obecně platný model, který ze Shakespearových postav činí vzory a metafory, se spisovatelce „vystřihnout“ nepodařilo. Ocenit lze, že děj udržela těsně nad hranicí sentimentu a kýče. Rosalinda se nakonec odhodlá k následování svého přítele a překročí hranice zavedených zvyklostí, Bianka se upřímně vyzpovídá a z Cordy bude asi ta nejzodpovědnější matka amerického jihu. Dobře se o tom čte, a byť závěrečné líbezné vánoční scény už jsou mírně přeslazené, řád vyprávění to ještě unese a čtenář, v rámci potěšení z četby, toleruje. Brownová je v líčení vtipná, nikoliv ironická – i v tom se Shakespearovi vzdaluje. Dramatik tu ostatně, jak už naznačeno, slouží spíše coby efektní ornament než funkční vzorec. Všem Andreasovým je vlastní citovat z her i sonetů, ovšem kdyby se autorka rozhodla, že profesor bude odborníkem třeba na Homéra, Bibli nebo Balzaca, zřejmě by potřebné věty dohledala též.
Román Eleanor Brownové je zkrátka účelovou adaptací na atraktivní téma. Sestry sudičky můžeme označit přívětivé čtení, v němž se kromě jiného odkazuje k tomu, že znalost, vzdělání a kánon jsou stále ještě pro život prospěšné a pozitivní.
