I tu nejodolnější lze vhodnými nástroji dohnat k sebevraždě nebo ji dostat do takového psychického stavu, že zbavit ji svéprávnosti bude pro vás hračka. Citlivým místem, na které v takovém případě musíte zaútočit, je dítě, které jí prostě odejmete. Že to není snadné ? Možná není, ale kdo umí, ten umí, a co dokáže jeden, mohou dokázat i další.Vezměte si příklad. Není třeba nic více než naučit se ovládat všechny nástroje, jež skrytě nabízí náš právní řád a soustava institucí, naplňujících rodinné právo. K dosažení úspěchu je ovšem nutné být barbar a použít dítě jako ničivou zbraň. Pokud by vám snad svědomí našeptávalo, že dítě potřebuje pro zdárný vývoj výchovu oběma rodiči a nemělo by být trestáno za manželské neshody rodičů, musíte je ovšem rázně umlčet. Poslyšte tedy následující příběh:
Až dosud spokojené manželství Jany a Pavla Valounkových se začalo drolit, když Pavel v důsledku vpádu divokého kapitalismu do poklidné české kotliny ztratil ředitelské místo. Nedokázal si rychle najít nové zaměstnání, důstojné jeho dosavadní kariéry, a začal volného času nezaměstnaného využívat způsobem, který se jeho ženě vůbec nelíbil. Ta naopak byla ve svém zaměstnání úspěšná. K muži, jenž se stal pro rodinu ekonomickou přítěží a dle jejího mínění marnícímu čas, začala být ostře kritická, což dávala najevo úměrně míře svého temperamentu. Konflikty se vystupňovaly, když nudící se manžel začal hledat vlídnost a porozumění pro své nemilé společenské postavení u přítelkyně. Přestože zmínění manželé jsou vysokoškolsky vzdělaní, jinak slušným dojmem působící lidé, jejich spory začaly přerůstat v hlasité hádky a ty postupně přešly až v divoké rvačky. Tomu všemu přihlížely dvě dospívající děti, z nichž starší syn pocházel z prvního manželství paní Jany. Muž stále častěji utíkal k přítelkyni, až se nakonec odstěhoval. Na pořad dne přišel rozvod. Do tohoto stavu věci dospěly před čtyřmi lety a od té doby se tragédie dále vyvíjí.
Před rozvodem bylo nutné nejdříve vyřešit vztah rodičů k dceři Simonce, které tehdy bylo devět let. Podali u soudu návrh na předběžnou úpravu vztahu k dítěti a dosáhli souhlasu s tím, že dcera bude v jejich střídavé péči. Avšak již od počátku tato úprava selhala. Rodiče používali dítě jako trestající nástroj a oba příležitostně svému protějšku ztěžovali styk.
Dcera nesla rozvrat manželství rodičů velmi těžce. Její školní prospěch se zhoršil a začala mít takové psychické potíže, že musela vyhledat pomoc psychiatra. Spokojeně se cítila pouze na venkově v dědečkově chalupě. Jednou ji touha po venkovské pohodě popadla tak silně, že vzala psa a vydala se pěšky na cestu. Nedošla. Když se nevrátila domů, znepokojená matka zburcovala policii a ta našla dlouhým pochodem vyčerpanou dívenku spící u silnice asi 30 km za Prahou. Dopravila ji do nejbližší nemocnice, kde se tulačka vyspala a ráno putovala do dětského domova.
To byl tragický bod zvratu v této historii. Otci se podařilo navázat dobré vztahy s ředitelkou dětského domova. Naproti tomu matka jí zřejmě nepadla do oka a mezi oběma ženami vzniklo napětí. Pak se jednou stalo, že ředitelka neumožnila matce setkání se Simonkou, protože ta ji prý nemá ráda a nechce ji vidět. Nešťastná paní Jana přesto dále jezdila na návštěvy a byla znova odmítána. Stalo se dokonce, že v den, kdy za Simonkou přijela, dověděla se, že ji paní ředitelka poslala strávit sobotu a neděli v pěstounské rodině.
Nakonec ředitelka oznámila soudu, že dítě snáší tak špatně pobyt v dětském domově, že je naprosto nezbytné přemístit je do rodičovské péče. Věc tak spěchala, že soud nedbal ustanovení článku 9 Úmluvy o právech dítěte a bez vědomí matky vydal nové předběžné rozhodnutí, jímž dítě svěřil do péče otci. Matce povolil styk s ní pouze na půdě jisté dobročinné organizace. Povolil však, aby si ji bral k sobě na návštěvu dědeček. Matka s dcerou se pak několikrát sešly v nevlídné kanceláři organizace, kde spolu rozmlouvaly u nepříliš čistého stolu, na němž se občas povalovaly špinavé talíře od jídla. Jejich rozhovory byly potají nahrávány diktafonem, a vhodně vybrané záznamy předloženy soudu jako důkazní materiál v neprospěch matky. Simonka sice na první schůzce vysvětlila matce, že si propuštění z dětského domova vykoupila účelovým prohlášením, že nemá matku ráda a chce k otci, a chovala se k ní stejně mile jako kdysi, ale později chodila na schůzky s rostoucí nechutí. Možná jí nevyhovovalo prostředí, možná k tomu byla tlačena otcem. Nakonec schůzky ustaly úplně. Matka svou dceru, dnes již třináctiletou, mimo setkání u soudu již dva roky neviděla. Když uplatnil své právo na styk s vnučkou dědeček, v bytě otce čekala pracovnice orgánu péče o děti a dodávala Simonce odvahu, aby přece neměla strach a dědečkovi konečně řekla, že s ním jít nechce. Dítě se nakonec rozplakalo a návštěvy u dědečka se zřeklo.
Otec mezitím usiloval, aby mu soud dceru svěřil do trvalé péče a matce styk s ní znemožnil nebo aspoň podstatně omezil. Neponechal nic náhodě. Postupně na ni podal pod různými záminkami několik trestních oznámení. O dvou z nich nakonec rozhodoval trestní senát. V prvém případě manželku obvinil, že ho na veřejnosti fyzicky napadla. Policie však v průběhu vyšetřování zjistila, že ve skutečnosti paní Janu dvakrát tak surově zbil, že musela vyhledat lékaře, skončila v nemocnici a má trvalé následky. Její léčení si vyžádalo více než čtvrt roku. Ač tedy trestní oznámení podal manžel, státní zástupce ho nakonec obžaloval. Soud však nakonec obviněného osvobodil. Byl vůči němu tak vstřícný, že opakovaně odložil ústní jednání až do novelizace trestního zákona a trestního řádu, aby mohl ve prospěch obviněného využít pro něj výhodnější formulace. U soudu ve prospěch obviněného vypovídala jako svědkyně ředitelka dětského domova, která ovšem v době vzniku konfliktu rodinu vůbec neznala. Státní zástupce si vzal lhůtu na rozmyšlenou, ale nakonec se neodvolal a své rozhodnutí odmítl poškozené zdůvodnit. Paní Jana se řízení zúčastnila pouze jako svědek. Protože ji advokát nepoučil, neoznámila na počátku řízení, že se připojuje k obvinění s nárokem na náhradu škody. Ztratila tak všechny možnosti do řízení zasahovat. Nakonec ani neobdržela rozsudek, takže oficielně nezná důvody, pro které byl obžalovaný zproštěn viny. V podstatě si ani nemůže stěžovat na rozhodnutí státního zástupce nepodat odvolání, protože nezná ani důvody jeho postupu, ani zdůvodnění rozsudku. Osvobozující rozsudek je ovšem v tomto případě velmi překvapivý. Poškozená strávila velmi dlouhou dobu v pracovní neschopnosti a následky manželovy surovosti jsou vážné. Soud by snad mohl upustit od potrestání pouze v tom případě, že by se nepotvrdila příčinná spojitost mezi poškozením zdraví paní Jany a manželovými tvrdými pěstmi. To by pak ukazovalo na velmi špatnou úrovně práce policie a státního zástupce, kteří by se v této prosté věci při řádném postupu vyšetřování neměli zmýlit takovým zásadním způsobem. Při dalším trestním oznámení manžel tvrdil, že paní Jana nepouštěla dceru do školy a zavinila její rozsáhlé absence, doma ji nechávala zamčenou, bez jídla a pití, bez klíčů a možnosti zatelefonovat si o pomoc. Navíc ji různě týrala a vydírala, například tím, že jí hrozila zabitím jejích domácích zvířat. Soud ji osvobodil, ale v tomto případě se státní zástupkyně odvolala. Naštěstí její odvolání vzala zpět státní zástupkyně vyššího stupně. V průběhu řízení se děly divné věci. Soud umožnil nahlížení do spisu manželovi ředitelky dětského domova, vysokému důstojníkovi Policie české republiky, který v řízení vystupoval jako svědek na straně obžaloby. Ten využil takto načerpaných poznatků a podal na paní Janu trestní oznámení pro trestný čin pomluvy. Policie ale případ odložila. Před odvolacím řízením našla odsouzená v soudním spisu nepodepsaný dopis, jímž měla vypovědět plnou moc svému obhájci. Není známo, kdo vložil do spisu padělaný dokument.
To ovšem nestačilo. Paní Jana je po celou dobu soudního řízení, tedy nyní již čtyři roky, vystavena soustavnému zasahování do soukromí předem neohlášenými návštěvami žen, které se představují jako pracovnice orgánu péče o dítě. Tyto návštěvy pokračují, přestože nezletilá dcera je již dva roky v otcově péči a syn z prvního manželství je zletilý. Pozoruhodné je, že podivné návštěvnice přicházejí i v pozdních nočních hodinách. Když je postižená žádala, aby prokázaly svou totožnost a pověření, stroze ji odmítly. Paní Jana je pro takové zacházení ideální obětí: z obav, že by vysílající orgán proti ní vystupoval u soudu, návštěvám se nebrání. Vždy je pokorně vpustí do bytu, nechá je zkontrolovat, zda má dobře vytřený prach na nábytku, o občanský průkaz a pověření k vpádu do jejího soukromí už nežádá.
Ani jednou se nepokusila přivolat policii. Škola, kterou navštěvuje Simonka, odpírá matce informace o jejím chování a prospěchu. Ředitelka školy je přesvědčena, že paní Jana byla soudem zbavena rodičovských práv a asi si myslí, že by se po smrti smažila v pekle, kdyby informaci přesto poskytla.
Poručenský soud po dobu projednávání obžaloby soudem nekonal ve věci svěření nezletilé Simony do péče jednoho z rodičů. Obnovení řízení se dá čekat v nejbližší době.
Paní Jana a její syn absolvovali v uplynulých letech desítky policejních výslechů, několik slyšení před soudy, opakovaná vyšetření psychiatrem, utajené nahrávání rozhovorů, neohlášené vpády kontrolních orgánů do domácnosti v době, kdy má každý nárok na klid a soukromí. Častá absence na pracovišti, možná také pokles výkonnosti usoužené ženy a pomluvy, jimiž její kolegy a nadřízené soustavně zásoboval manžel, způsobily, že paní Jana musela odejít z velmi náročného služebního postavení na méně náročnou práci. Na odměny advokátům již vynaložila asi čtvrt milionu Kč. Po osvobozujícím rozsudku trestního senátu by jistě uvítala trochu klidu. Nebude jí však dopřán. Její manžel se nevzdává. Když neuspěl s opakovaným trestním stíháním, vymyslel novou fintu: navrhl, aby jeho manželka byla prohlášena za nesvéprávnou. Při smůle a snížené způsobilosti paní Jany klást odpor bych se nedivil, kdyby měl úspěch. Kromě toho, že by manžel definitivně zvítězil v "bitvě o dítě", zničil by nepohodlnou manželku existenčně. Je to vysokoškolsky vzdělaná referentka jistého ministerstva, která bývá vysílána přednášet na různých seminářích, díky jazykové vybavenosti někdy i do
zahraničí. Zbavena svéprávnosti by takovou práci dělat nemohla.
Nevím, čím prospěje pubertální dívce trvalé znemožnění styku s matkou, která sice není anděl, ale při nejmenším nemá žádnou z vad, pro které občas soudy odebírají matkám děti ( tím chci říci, že se živí poctivou, na intelektuální vyspělost náročnou prací, nepije, nekouří, nebere drogy, nehraje na herních automatech, není proslulá promiskuitou, dodržuje běžné hygienické návyky, své děti miluje s psovskou oddaností ). Pochybuji, že otec může v tomto citlivém vývojovém období zahladit následky nepřítomnosti matky v životě dívky. O matce mohu naproti tomu tvrdit s jistotou, že ji tato situace zcela viditelně ničí. Oloupena o dceru trpí jako raněné zvíře. Jestliže se nedomůže práva na normální styk s ní, tato žena skončí na psychiatrii nebo sebevraždou. Za zničení života vysokoškolsky vzdělané, inteligentní mladé ženy a narušení harmonického duševního vývoje její dcery však před trestním senátem nikdo nestane.
