KSČM před půlrokem dosáhla nejhoršího volebního výsledku nejen v polistopadové, ale i v celé své bezmála stoleté historii (7,76 procent hlasů a 15 poslanců). Vypadalo to, že vymírající strana, už tak dost unavená dvanáctiletým předsednictvím bezbřehého pragmatika moci a přitom nijak zvlášť charismatického lídra Vojtěcha Filipa, neprodleně zahájí velký úklid. Sám předseda v pudu sebezáchovy dával funkci k dispozici a svolával mimořádný sjezd.
Uběhl půlrok – a jaká změna! Filip v sobotu na sjezdu KSČM v Nymburku funkci předsedy obhájil; sice nijak dramatickým rozdílem před tradicionalistou Josefem Skálou, ale přesto bezpečně. Do vedení partaje mu sjezd navolil minimálně některé z lidí, na které předseda ukázal. Na úkor těch, které tam naopak nechtěl – vedle Skály třeba dlouholetého místopředsedu a miláčka médií, modernistu Jiřího Dolejše.
A na rozdíl od nedávného sněmování ČSSD se na sjezdu té rudější levice také nestal tématem bouřlivých diskusí podíl KSČM na skládání nové Babišovy vlády. Staronový předseda jen vyhlásil, že strana „musí přijmout výzvu doby“, a avizoval, že bude pokračovat v jednáních s hnutím ANO a ČSSD o podpoře jejich vlády. Sjezd reagoval ve stylu: „Co předseda činí, dobře činí.“
Cesta k hlubší spolupráci
Dramatickou změnu nálad v KSČM mezi podzimem loňského roku a letošním jarem nepochybně způsobilo zkušené čtení povolební situace a šikovné manévrování Filipova vedení. Tím, že se s KSČM nezapojil do bloku stran a priori odmítajících jakoukoliv dohodu s Babišem, učinil z ní součást spolehlivé hlasovací mašiny ve Sněmovně, což KSČM vyneslo nadstandardní obsazení parlamentních funkcí. A byl to první krok k hlubší spolupráci: Filip odhadl, že velmi nestandardní rozložení sil po loňských volbách a nový pavouk vztahů ve Sněmovně dávají jeho straně historickou šanci prorazit z polistopadového ghetta.
Stalo se. KSČM zaujala pevné místo v architektuře dvou asi posledních možných vládních sestav, tedy jako strana podporující či tolerující koaliční vládu ANO a ČSSD, anebo strana tolerující spolu s SPD jednobarevnou vládu ANO. Navíc půlroční Babišovo vládní manévrování tam a zase zpátky unavilo veřejné mínění natolik, že zatímco instalování esenbácké mlátičky Zdeňka Ondráčka do nepříliš důležité sněmovní funkce zaplnilo Václavák, proti reálnému podílu KSČM na vládnutí přijela v sobotu do Nymburka demonstrovat už jen hrstka lidí v dobových kostýmech.
A jako třešnička na dortu „normalizace“ postavení KSČM na naší politické scéně – od roku 1986 první návštěva a projev prezidenta republiky na sjezdu komunistické strany. Notabene, když se Miloš Zeman kvůli projevu k soudruhům omluvil z pohřbu kardinála Berana, soudruhy vězněného a vyštvaného z vlasti. Zeman se sice v projevu snažil distancovat od nejhorších projevů zvůle někdejší KSČ a vyzval její pokračovatelku k pokání, na druhé straně odmítl „povrchní manipulace a nenávistné analýzy“, které i dnes upírají KSČM podíl na moci.
Na rozcestí
Podzimní nakládačka v parlamentních volbách měla být pro KSČM tou ranou do hlavy, která partaj buď dorazí, anebo jí otevře oči a přiměje ji ke změně. Vrátila některé staré debaty a rozcestí, které KSČM absolvovala.
Sjezd měl už v osobách tří hlavních kandidátů na předsedu určit, kterým směrem se strana dál vydá. Buď ke komunistickému tradicionalismu, tedy proletářské revoluci, třídnímu boji a marxismu-leninismu, nebo mohla dát přednost modernismu, to jest hledání nových cest k socialismu a snaze spojit komunismus s demokracií. Třetí možností bylo setrvat na pozici mocenského pragmatismu: ten zvysoka kašle na nějakou rudou ideologii, používá ji jen jako jednotící a mobilizační prvek, zato umí mistrně zobchodovávat sílu partaje na úrovni komunálu, krajů i úrovni celostátní.
Aktuální vůle členstva KSČM je z výsledku sjezdu zřejmá. Tři desítky let mocenské abstinence jsou pro politickou stranu už asi na hranici přijatelnosti. Komunisti po návratu k moci touží, to bylo v uplynulém desetiletí zřejmé právě na nižších úrovních měst a krajů i na ad hoc dohodách a obchodech na vrcholné úrovni. A má-li toto být hlavní příští směr KSČM, pak pro něj soudruzi na sjezdu prostě jen vybrali nejvhodnějšího administrátora.
Nabízejí se různé úhly pohledu na to, který směr vývoje KSČM by byl lepší pro zbylou, nekomunistickou společnost. Byla by stalinistická, ale zcela bezmocná úderka lepší než podílem na moci obroušení rudí pragmatici? Je pravda, že extremismus KSČM se v posledních letech dost zanořil, možná i proto, že lidé typu Miroslava Grebeníčka či Marty Semelové ustoupili do pozadí. Ale zatímco v domácích otázkách je strana často nerozeznatelná od ČSSD (občas i od hnutí ANO), při jejích zahraničněpolitických expozé ještě často zamrazí.
KSČM, tedy alespoň delegáti jejího sjezdu, vsadili na Filipův pragmatismus a návrat k moci. Bude zajímavé sledovat, co na to řadoví členové a hlavně voliči. Už proto, že tím, kdo jim otevírá dveře do politických salonů, je překvapivě miliardář, kapitalista a oligarcha. Zlé jazyky ale říkají, že když Leninovu bolševickou revoluci platily banky císařského Německa, je to svým způsobem návrat ke kořenům.
