Raději podepsat tichou dohodu, že ty "naše" strany občas slovně ukročí do extrémních poloh, než se dívat na skutečné extremisty v parlamentu.
V každé zemi, i blahobytné a vzdělané, se najde hodně lidí, kteří slyší pouze na jednoduchá řešení životních trablů. Rozumějí tvrdé ruce, přísnosti, říznému zatočení se vším, co bolí. Je stěží osloví tradiční strany, vyznávající politickou korektnost, kompromisy, dohody a podobné demokratické "smetí".
Proč je přenechávat puncovaným demagogům a extremistickým politikům? Proč na jejich nespokojenosti nechat vyrůst vůdcovská hnutí, která se učí zakroutit krkem ostatním, a hlavně svobodě? Podíváme-li se na další díl pouliční kampaně ODS - posvítíme si na vietnamské stánkaře!, obrníme si pěst na přistěhovalce! - z téhle stránky, budiž strpěna v klidu. Stejně jako společná oposmluvní patetická obrana národa proti Sudeťákům.
Uvažující člověk ví, že nic z výše zmíněného není vážným problémem země a většiny lidí. Tím se stává až v hospodách rozkurážených pivem. Ve volbách však hlasuje i iracionalita s předsudky. Straně Pima Fortuyna kupříkladu narostla popularita i tím, že lídr byl zavražděn.
Slušné strany, které vyluzují kvůli zisku hlasů tu a tam demagogické noty, bezpochyby kráčejí po tenkém ledě. Jejich přirození příznivci je vydrží poslouchat v případě, pokud si strany na Krysaře pouze hrají.
Pokud po volbách zůstanou korektními politickými hráči a problémy přistěhovalectví nebo podloudného kšeftování či povalečství, budou řešit stejně rozumně a klidně jako třeba daně na benzin.
Pozor však na nechtěný efekt vypočítavé drsnější kampaně: postupně se může stát normou jako podlézavé a nevkusné televizní pořady. A zatímco televize se dá vypnout, politika nikoliv.
