„Dnes padl Kronštadt. V jeho ulicích leží mrtvoly tisíců námořníků a dělníků. Neustále probíhají masové popravy vězňů a rukojmí,“ zapsal si v polovině března 1921 do deníku Alexander Berkman.
Anarchista, který byl o čtyři roky dříve deportován ze Spojených států do revolučního Ruska, sledoval v Petrohradu na vlastní oči hořký skon svého snu o zemi proletariátu. Lenin nekompromisní pacifikací vzbouřené pevnosti dal jasně najevo, že žádnou opozici nepřipustí.
„Dny ubíhají v šedi. Světla naděje jedno po druhém pohasínají. Teror a despotismus zadusily život zrozený v říjnu 1917. Masy jsou drceny pod nohou diktatury. Revoluce je mrtvá, její duch lká v pustinách... Rozhodl jsem se, že Rusko opustím,“ vylíčil o několik měsíců později své rozčarování.
 |
Počátkem roku 1921 už měli bolševici situaci v Rusku pevně v rukou. Z občanské války vyšli jako vítězové, zbytky bělogvardějců Pjotra Wrangela se o pár měsíců dříve evakuovaly z Krymu. Sny o exportu revoluce do západní Evropy sice zhatil vojenský debakl na Visle, ale Lenin se alespoň mohl plně soustředit na konsolidaci moci doma.
Země, kterou ovládl, však byla v totálním rozkladu. Hlad, neobvykle krutá zima, rekvírování obilí v rámci „válečného komunismu“ – to vše vedlo k čím dál větší deziluzi z bolševické vlády. Čeka jen v únoru 1921 hlásila přes sto padesát povstání po celé zemi.
Povstání v Kronštadtu však bylo pro bolševiky zdaleka nejnepříjemnější. Námořníci Baltské flotily hráli klíčovou roli v říjnové revoluci, kterou odstartoval výstřel z křižníku Aurora. Jejich srdce stále hořela pro myšlenku komunismu, nelíbil se jim však autoritářský styl bolševické vlády.
Jejich vzpouře předcházela série nepokojů a stávek vyvolaná dalším zkrácením přídělů chleba a zoufalým nedostatkem uhlí, kvůli kterému petrohradské továrny přestaly pracovat. Bolševici odpověděli rozsáhlým zatýkáním a na konci února vyhlásili ve městě stanné právo.
Námořníci v Kronštadtu, kteří měli dlouhou tradici odporu vůči autoritám, vnímali represe jako důkaz, že myšlenky říjnové revoluce byly zrazeny. Posádky bitevních lodí Petropavlovsk a Sevastopol proto na rudý teror v Petrohradě zareagovaly rezolucí s patnácti požadavky.
Námořníci chtěli konec válečného komunismu, stejné potravinové příděly pro všechny pracující, osvobození politických vězňů z řad socialistických stran, svobodu slova a shromažďování a uspořádání svobodných voleb.
Debakl Rudé armády. Před sto lety Poláci předvedli „zázrak na Visle“ |
A především požadovali, aby v sovětech zasedli i představitelé ostatních socialistických stran: levých eserů, menševiků či anarchistů. To znamenalo jediné: konec mocenského monopolu bolševické strany.
Rezoluce byla jednohlasně schválena před sto lety, 1. března 1921 na veřejném shromáždění, kterého se zúčastnilo na šestnáct tisíc námořníků. Bolševičtí komisaři, kteří se jim to snažili rozmluvit, byli vyhnáni nebo uvězněni a kontrolu nad Kronštadtem převzal Revoluční výbor vedený písařem Stěpanem Petričenkem.
Nad Kronštadtem zavlála anarcho-syndikalistická vlajka, heslo dne znělo: Všechna moc sovětům, ne partajím. Vzpoura začala.
Lenin se zalekl. Bolševická propaganda sice rebelii líčila jako bělogvardějské spiknutí dirigované z Paříže, on sám však v soukromí přiznával, že jeho režim čelí útoku zleva. Pro jeho režim to byla krize nebezpečnější než všichni bílí generálové dohromady.
Začal okamžitě konat. Do vymrzlého a hladového Petrohradu poslal mimořádné dodávky potravin a oblečení, které měly utišit nespokojenost. Kronštadt měl být izolován a co nejrychleji zpacifikován. Do města na Něvě zamířil komisař vojenství a námořnictva Lev Trockij, aby vzpouru zlomil.
„Nařizuji všem, kteří pozvedli ruku proti socialistické vlasti, aby okamžitě složili zbraně. Ti, kteří se vzepřou, budou odzbrojeni a vydáni sovětskému vedení. Zadržení komisaři a jiní představitelé vlády musejí být okamžitě propuštěni. Pouze ti, kteří se neprodleně vzdají, se mohou spoléhat na milost Sovětské republiky,“ oznámil Trockij v prohlášení z 6. března.
O den později začalo ostřelování ostrova. Útokem na pevnost byl pověřen mladý nadaný velitel Michail Tuchačevskij. Dobře věděl, že nemá času nazbyt: pevnost musel dobýt dříve, než ve Finském zálivu roztaje led.
Řadě rudoarmějců se navíc proti kronštadtským soudruhům bojovat nechtělo. Jádro útočících jednotek tak tvořili čekisté, kadeti a delegáti desátého sjezdu komunistické strany, který právě probíhal v Moskvě.
Obránci pevnosti měli na první pohled výhodu. Bolševické jednotky blížící se přes led měli jako na dlani. K dispozici měli sedm desítek kulometů a přes stovku děl. Trápil je však nedostatek munice, uhlí a jídla. Navíc nemohli využít palebné síly bitevních lodí Petropavlovsk a Sevastopol, které led sevřel v nevýhodné pozici.
V následujících deseti dnech se jim podařilo odrazit několik útoků. Na ledě přibývalo těl mrtvých bolševiků, nálada mezi vzbouřenými námořníky však byla čím dál pochmurnější. Síly a zásoby docházely. Bylo jasné, že na pevnině nemá jejich rezoluce příliš velkou odezvu a nikdo jim nepřijde na pomoc.
K finálnímu útoku dal Tuchačevskij povel 17. března. Šedesát tisíc mužů v bílých maskovacích pláštích a čapkách se ze třech směrů vydalo k pevnosti. Po několikahodinových jatkách u jejích zdí se prostříleli do města, kde vypuklo „skutečné peklo“, jak později líčil jeden z přeživších.
V ulicích pevnostního města se bojovalo téměř dva dny, totální převaha bolševiků však nakonec rozhodla o rozdrcení rebelie. Stovky vzbouřenců prchly přes led do Finska – včetně Petričenka, který byl po druhé světové válce vydán do rukou NKVD.
V samotných bojích zahynulo asi šest set povstalců, další stovky později zlikvidovala bolševická represivní mašinerie. „Petrohradské žaláře byly celé týdny plné kronštadtských vězňů. Každou noc vyvedli malou skupinu vězňů, kteří pak na příkaz Čeky zmizeli a už je nikdy nikdo neviděl mezi živými,“ líčil později Alexander Berkman.
„Ve vězeních a koncentračních táborech v mrazivém Archangelsku i dalekém Turkestánu pomalu umírají muži z Kronštadtu, kteří se postavili bolševické byrokracii a v březnu 1921 pozvedli heslo říjnové revoluce 1917: Všechnu moc sovětům!“
Bolševické ztráty při potlačování povstání historici odhadují na deset tisíc mrtvých. Lenin se z povstání poučil: ještě na desátém sjezdu bolševické strany byla přijata Nové ekonomická politika (NEP), která v omezené míře povolila soukromé podnikání.
Ekonomickou liberalizaci doprovázelo utahování šroubů v politické sféře. Byly zakázány veškeré frakce uvnitř bolševické strany, což mnozí historici považují za předzvěst Stalinovy diktatury.
Ta ostatně po letech pozřela i většinu bolševiků, kteří se podíleli na pacifikaci Kronštadtu. Grigorij Zinovjev, jenž z pozice předsedy petrohradského sovětu dusil stávky ve městě, se o patnáct let později stal jedním z prvních odsouzených v takzvaných Moskevských procesech.
Michail Tuchačevskij, zřejmě nejschopnější sovětský velitel, díky jehož reformám Rudá armáda přešla od kavalerie k tankům, byl popraven v roce 1937. Lva Trockého, který byl na konci dvacátých let Stalinem odstaven od moci a odešel do exilu, zavraždil v roce 1940 v Mexiku agent NKVD.
Petrohrad žije revolucí, úřady k ní po sto letech připsaly happy end |
I proto je Kronštadt dnes vnímán jako milník, za nímž říjnová revoluce začala požírat své děti. Bolševici nekompromisní likvidací povstání dali najevo, že v rámci konsolidace moci nasadí teror i proti těm, kteří jim ji pomohli vybojovat.
„Represe, gulagy, únosy, masové deportace, mimosoudní popravy, dokonce i popravy dětí – to všechno tu bylo už před Stalinem. Stalin byl jen velkým pokračovatelem Lenina,“ řekl v roce 1994 Alexander Jakovlev, který tehdy stál v čele komise, jež kronštadtské námořníky rehabilitovala.
