Luis Batallana přehlíží každodenní nákup. Pak se dá do škrabání brambor, rychle nakrájí na kostičky mrkev a cibuli. Z kypících hrnců stoupá pára. "Christiane, zapni sestře žehličku!" volá. "Venku je zima, teple se oblečte! Co byste říkali na dušené hovězí na zelenině k obědu?"
Ještě před třemi lety říkala tyto věty jeho manželka. To bylo v dobách, kdy ještě netrávil většinu času doma. Stejně jako on, jsou na tom desetitisíce místních mužů - od bývalých bankéřů po řidiče náklaďáků.
Nedoceněná hospodyňka...
Například někdejší vedoucí pracovník v bance Jorge Álvarez si říká "nedoceněná hospodyňka".
"Pouštím se do toho každé ráno v šest. Vařím, uklízím, vypravuji děti do školy. Pak začíná ta pravá bitva," vysvětluje cestou k pračce, svému největšímu nepříteli. "Jediné, co odmítám dělat, je žehlení," dodává.
Álvarezovi je osmačtyřicet a ještě před čtyřmi lety šéfoval dvacítce podřízených. "Tahle krize mi pomohla sestavit si nový žebříček hodnot," připouští a objímá přitom svou osmiletou dceru Paulu. Čas strávený doma ho prý zas sblížil s rodinou, hlavně s třináctiletým synem Christianem.
Jeho šestičlenná rodina žije ze dvou stovek dolarů měsíčně, které vydělává jeho manželka jako zdravotní sestra. "Je to zoufalství, protože s tím nemohu nic dělat," říká. "Snažil jsem se najít práci, ale prostě žádná není."
Jorge Álvarez sebekriticky přiznává: "Každý den, když vykonávám domácí práce, si lámu hlavu tím, jak to, proboha, moje žena mohla tak dlouho vydržet." Stejně jako on si stěžují i další Argentinci v domácnosti. Tvrdí totiž, že nyní pracují mnohem tvrději než v zaměstnání.
|
Ekonomická krize |
|
V bídě žije podle odhadů každý druhý Argentinec. Jen v uplynulých pěti měsících se pod hranicí chudoby ocitlo 1,5 milionu lidí. V největším městě země Buenos Aires drží ženy svými příjmy nad vodou 34 procent domácností. V chudém vnitrozemí je to až sedmdesát procent. |
