Ekonomie se střetává nejen s psychologií, nýbrž i se sociobiologií, s evoluční teorií, a dokonce s neurovědami. Na svět se můžeme dívat jako na propletenec sobě podobných struktur a systémů. Okraj kaménku, pořádně zvětšen, vypadá jako okraj skály, ten jako okraj hory, ta jako okraj pohoří.
Chování neuronů v našem mozku připomíná chování i jiných složitých a interagujících systémů – od ekologických až po ekonomické. Jednoduché příčiny v nich mají složité, často paradoxní účinky (například zavrženíhodné chování znamená skandál, skandál znamená reklamu, reklama znamená úspěch). Uplatňuje se v nich darwinismus, přežití úspěšnějších, tedy odolnějších, schopných se nějak reprodukovat, adaptovat, vyrovnávat s nároky. V takovém prostředí však také vzniká spolupráce, altruismus, sebeobětování – a to vše z velmi složitých, avšak celkem pochopitelných příčin.
Příklad Vězňova dilematu
Učebnicovým příkladem psychologie směny je hra Vězňovo dilema. Jen pro připomenutí: Představme si, že nějací vězni chodí pracovat, jsou hlídáni, takže se nemohou domlouvat, avšak chtějí spolu obchodovat. Jediné, co mohou, je nenápadně si venku vyměnit brašny a až zpětně se na cele podívat, co je v nich za zboží. Takový obchod vyžaduje určitou důvěru. Jeden má možnost pašovat třeba cigarety, druhý alkohol. Problém je v tom, že dotyčný teprve až v cele zjistí, zda ho parťák podvedl, nebo ne, jestli mu tam dal, či nedal přiměřené množství zboží. Hráči brzy zjistí, že se vyplatí jednou za čas podvést a dát do výměny prázdnou brašnu. To je terno. Mám od toho hlupáka cigarety, zatímco já o whisky nepřišel. Jenomže když toto budu dělat častěji, tak ten druhý to začne dělat rovněž a celá spolupráce se rozpadne. Začneme si vyměňovat prázdné kabely (plynovody, směnky, faktury, atd.).
Slovo, kterého se bojímeOstatně psychologický náboj má už i sám pojem "krize", i když současný stav má k hluboké krizi daleko. |
Když se Vězňovo dilema matematicky ošetří tak, aby nejvýhodnější bylo získat terno, ale aby obchodovat a mít oboustrannou důvěru bylo přece jen výhodnější než neobchodovat, tak se ustálí velice zajímavá rovnováha, kdy se vyplatí jednou za dlouhou dobu podvést.
Podvedenému se zas vyplatí okamžitě trestat. Oběma pak se vyplatí odpouštět a rychle znovu nastolit důvěru. Pokud se svět pohybuje v takto vymezené oblasti psychologicko-ekonomické rovnováhy, je naděje, že se krize nakonec vždy vyrovná (plyn začne proudit, směnky platit, faktury proplácet).
Dostane-li se však celá soustava mimo tuto oblast, zhroutí se a následuje "reset“, zpravidla v podobě války, která vytvoří nové výchozí podmínky pro růst. Lidské subjekty se totiž chovají podle určitých ekonomických "zákonitostí“ i v případech, kdy o tom nemají ani tušení.
Opakování matka naplnění
Dalším důležitým příkladem psychologické podstaty krizí je vliv uvažování lidí na fungování finančních systémů. Triviální ukázkou toho je představa, co by se stalo, kdyby lidé propadli panice (to není tak těžké zařídit) a šli si najednou všichni do banky vybrat úspory. Hospodářství by patrně zkolabovalo. Toto potenciální nebezpečí nedřímá ani tak v hospodářství, jako spíše v duších lidí – mají je tedy do značné míry v hrsti, aniž o tom vědí.
koloběhPři existenciálním ohrožení dochází k přechodnému nárůstu i dalších poruch včetně deprese, úzkosti, nespavosti a jiných důsledků vleklého stresu. |
Ostatně psychologický náboj má už i sám pojem "krize“. Současné zpomalení hospodářského růstu má zatím ve skutečnosti k tomu, co označujeme jako krize z let po roce 1929, hodně daleko. Dnes se předpokládá, že růst hrubého národního produktu poklesne o 4 až 6 procent, nezaměstnanost stoupne řádově o procenta. Počátkem třicátých let poklesla výroba o 50 procent (!) a nezaměstnanost stoupla až na 25 procent. Hovoříme-li však nyní o krizi, vytváříme hrozivostí toho pojmu předpoklad pro jeho skutečné naplnění. Kauzalita vztahu subjektivního prožívání a objektivní krize je tedy oboustranná.
Soustava se musí ztlumit
Psychiatrické souvislosti se týkají spíše důsledků krizí, pakliže se již plně rozvinou. Ve dvacátém století můžeme opakovaně vystopovat příčinné souvislosti mezi poklesem výroby, nezaměstnaností, spotřebou alkoholu a sebevražedností. Počátkem třicátých let dosáhla sebevražednost u nás svého historického maxima. Lze si těžko představit, že by to nebyl alespoň zčásti důsledek krize.
Při existenciálním ohrožení dochází k přechodnému nárůstu i dalších poruch včetně deprese, úzkosti, nespavosti a jiných důsledků vleklého stresu. Konzumace alkoholu zvyšuje riziko rozvoje deprese. Deprese snižuje schopnost uživit se a případně se znovu zařadit do aktivního pracovního procesu. Tím hospodářská recese cestou duševních poruch a selhání sama sebe zesiluje, asi jako když reprobedny chytí z mikrofonu zpětnou vazbu. Aby se to znovu rozběhlo, musí se celá soustava nejdřív ztlumit. To se patrně nyní už i preventivně děje.
Cyril HöschlAutor je ředitelem Psychiatrického centra Praha a Centra Neuropsychiatrických studií v Praze, profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy; na kontě má řadu prací vědeckých, populárně naučných i publicistických; více na www.hoschl.cz. |
