K jedné z vůbec nejdůležitějších otázek budoucnosti Evropy, jak reformovat dnes v podstatě neudržitelné výhody sociálního státu, jsme opět slyšeli pouze fráze, fráze a fráze.
Gerhard Schröder byl ve svém projevu na pražském Žofíně alespoň v některých věcech trochu konkrétní. I když až pod velkým tlakem a po letech (tedy pozdě) dokázal uznat, že pokud jeho země nezačne s reformami, tak ji čekají obrovské problémy a například budoucí důchodci by se už svých penzí nemuseli dočkat.
To expremiér a příští eurokomisař Vladimír Špidla na tom samém setkání spustil slovní lavinu o abstraktních věcech budoucnosti sociálního státu. Ovšem jak si představuje skutečné reformy důchodového systému, řešení nezaměstnanosti či bezuzdného a nespravedlivého vyplácení některých sociálních dávek, o tom jsme se nedozvěděli nic.
Pokud sociální demokracie tvrdila, že Špidlova vláda svými reformami neplnila program ČSSD, tak Grossův kabinet bude v tomto směru ještě opatrnější. Čeští vládní politici (ale podobné je to i v Německu, Francii, Rakousku a v dalších zemích) tak ženou zemi do možné katastrofy.
Nákladný sociální systém uplatňovaný ve většině zemí EU je dnes totiž neufinancovatelný. Zejména kvůli trvale nízké porodnosti a stárnutí obyvatelstva.
Také proto, že stát hraje v této oblasti až příliš velkou a aktivní roli. Navíc je zachování sociálních vymožeností v přímém rozporu se stávajícím vývojem tržní ekonomiky. Česko je toho dobrým příkladem.
Návštěva Gerharda Schrödera tak byla pouze oficialitkou na potvrzení dobrých vzájemných vztahů (i když minulost není zcela dořešena).
Škoda. Vždyť Čechy a Němce by měla více spojovat právě obava z budoucnosti a snaha o co největší a nejrychlejší reformy sociálního státu. To by však nesměli být kozlové zahradníky.