Televizní licence je darována lidem, kteří představí nějaký projekt, o jehož kvalitách přesvědčí radu. Tedy navýsost duchovní věc. V okamžiku darování se licence stává zbožím. Podíly v ní lze prodávat, převádět, zvyšovat a snižovat. Její vlastníci se dostávají do zcela mimořádného postavení - aniž investovali korunu, kontrolují monopol, který má miliardovou cenu. Stát nad ním jakoby bdí prostřednictvím takzvané rady.
Jak bdí, máme před očima. Televizní podnikání nepřipomíná džungli. Připomíná vztahy mezi chicagskými famigliemi ve dvacátých letech minulého století. Tehdy také policisté brali rádi vysoké výpalné. Stát nyní musí svou politiku vůči televizím zásadně reformovat. Otázkou je jak.
Tím, že prodloužil licence současným majitelům, zavřel si cestu k nejjednoduššímu a férovému řešení: příště už poklad nedarovat, ale prodat. Levicová vláda bude možná v pokušení vysílací práva znárodnit. Nebo méně okatě - nařídit nově jmenované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, aby jim odňala licenci pod jakoukoli záminkou.
To, že takové řešení je ještě horší než současný stav, je nabíledni. Poměry v Nově i Primě připomínají situaci ve vytunelované IPB těsně před jejím pádem. Stát nemá žádnou možnost poslat tam komando. A tak možná přijde Usáma. Ostatně, mohl by se v televizním podnikání cítit jako doma.
