| Co se podařilo: - zastavit válku v Kosovu - zlikvidovat srbskou represivní moc - zabezpečit návrat statisíců albánských uprchlíků - překonat bez větší úhony tvrdou zimu - zahájit vytváření správních institucí a celkovou obnovu života rozvráceného válkou a léty srbských represí |
| Co se nepodařilo: - ukončit etnickou nenávist a zabíjení především Srbů - zavést normální poměry v rozdělených enklávách - prosadit dobrou spolupráci mezi Albánci a mezinárodní správou - zcela odzbrojit kosovské Albánce a zabránit jim ve vytváření paralelních ilegálních struktur |
Co je však neoddiskutovatelné: válka v Kosovu skončila, s ní srbská represivní moc, desetiletí policejního teroru a tiché segregace, kterou uplatňoval srbský režim proti albánské většině.
Statisíce Albánců, kteří museli nedobrovolně opustit své domovy, se mohly po dlouhých měsících exilu vrátit a poprvé začít normální život.
Obrovská vojenská operace NATO se obešla bez těžkých ztrát na lidských životech.
Vydatná pomoc světa a mezinárodních organizací v příštích měsících pak zabránila mezinárodní katastrofě během tuhé kosovské zimy.
Ozbrojená síla kosovských Albánců - Kosovská osvobozenecká armáda - byla oficiálně rozpuštěna.
Nejvyšší vojenští civilní představitelé Západu dávají vesměs najevo uspokojení nad tím, že hlavní a základní úkoly, které si státy Severoatlantické aliance před rokem uložily, byly splněny.
"Zaznamenali jsme jednoznačný úspěch," prohlásil nedávno v Praze bývalý vrchní velitel sil NATO, americký generál Wesley Clark.
Šéf civilní správy v Kosovu Bernard Kouchner před pár dny v rozhovoru pro MF DNES zdůraznil, že tak, jak se postoupilo kupředu v Kosovu, se to nepovedlo dosud v žádném jiném konfliktu ve světě.
Rusko, Čína a někteří další, včetně zvláštního vyslance OSN pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, však oponují: v Kosovu se nepodařilo nastolit normální poměry. Země má daleko k multietnické společnosti, Srbové i další nealbánské národnosti jsou pod tlakem albánské většiny, nepodařilo se zastavit vysokou kriminalitu a zavést demokratické instituce. Srbové musí žít se silami KFOR v chráněných enklávách. V této bitvě argumentů ovšem velmi záleží na tom, z jakého úhlu pohledu ten či onen na situaci v Kosovu pohlíží.
Kritika Ruska a Číny například vyplývá už ze základního faktu, že obě země nesouhlasily s akcí NATO v Kosovu a od začátku požadovaly, aby byla respektována jugoslávská suverenita, což Západ odmítl.
Mnozí znalci poměrů také ještě před zahájením operace Kosovo varovali, že nelze očekávat stejné podmínky pro všechny.
Sám generál Clark například na samém počátku invaze NATO prohlásil, že Kosovo pro Srby, kteří tu páchali násilí na Albáncích a po nichž zbyly na území provincie stovky hromadných hrobů, nebude příjemným místem k životu. A těm, co dnes argumentují, že Kosovo má daleko k multietnické společnosti, Clark odpovídá: "Kosovo nikdy multietnickou společností nebylo." Dnes se to může zdát horší, než si kdokoli na počátku uměl představit. "Vliv na to má i fakt, že se většina těch hlavních věcí v Kosovu podařila až nad očekávání hladce, proto mnozí začali předpokládat, že tak půjde všechno," říká nejmenovaný středoevropský diplomat.
Protisrbská kampaň však ani po roce neochabla. Srbové v Kosovu musí žít pod stálou ochranou mezinárodních sil KFOR: týdně jsou hlášeny čtyři až šest vražd, z nichž většina je páchána na Srbech. "Je to pořád hodně, ale uvědomte si, že na počátku to bylo až desetkrát více," říká Bernard Kouchner.
Razantnějšímu prosazování zákonů a pořádku v Kosovu brání mimo jiné pomalá byrokratická struktura civilní správy OSN, která hodně zaostala za profesionalitou a úderností vojsk KFOR. "Tohle je velmi obtížná mise," prohlásila mluvčí OSN v Kosovu Susan Manuelová.
Po roce zahájení mezinárodní správy je v Kosovu na 3600 policistů. Ještě více než fakt, že je to stále málo, však situaci komplikuje skutečnost, že tento policejní sbor je složen téměř z padesáti různých národností. Mnozí z jeho členů neovládají dostatečně angličtinu a nejsou zcela zdatní ani profesně.
Druhá výrazná komplikace spočívá v komunikaci a spolupráci mezinárodních složek s albánskou komunitou, která si zvykla za desetiletí pod srbskou nadvládou fungovat nezávisle v paralelních pololegálních či zcela ilegálních strukturách.
Síly KFOR a policisté proto neustále pátrají po tajných skladech zbraní a vůbec se snaží naučit Albánce tomu, co je vůbec nikdo neučil. Žít v demokracii.
"Máme pocit, že jsme vůbec nepokročili kupředu... Každý si pamatuje, s jakou slávou se Albánci vraceli do svých domovů, a pak přišlo všechno to vypalování domů a zabíjení Srbů na ulicích," prohlásil nejmenovaný činitel OSN.
"Všichni jsou strašně zklamáni," prohlásil jeden představitel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. "Albánci jsou zklamáni z nás a my z nich." Zdaleka ne všichni mezinárodní pracovníci však propadají panice a beznaději. Například Martin Dvořák, bývalý starosta Hradce Králové, muž se značnými zkušenostmi, který dnes řídí civilní záležitosti v kosovském městečku Istok, hovoří o tom, co všechno se podařilo v Kosovu změnit pro život obyčejných lidí.
Bernard Kouchner, jenž prošel nejrůznějšími krizovými oblastmi po celém světě, pak zdůrazňuje: "Nelze očekávat, že po desetiletí krizí a absencí základních demokratických norem se dnes za pouhý rok podaří dát všechno zázrakem dohromady.
To je absurdní představa. Podívejte se na Severní Irsko, Libanon, Kambodžu a další krizové oblasti. I tady je práce na celá desetiletí."
