Korupce se přenesla z obchodů na úřady

P r a h a - Na úřady dnes chodí s přesvědčením, že bez úplatku nemají šanci uspět, více lidí než za minulého režimu. Průzkum agentury GfK, srovnávající korupci dnes a před deseti lety, zjistil, že úředníky nyní uplácí sedmnáct procent lidí, zatímco dříve to bylo o pět procent méně. I mnozí z těch, kdo sami úplatky nedávají, jsou přitom přesvědčeni, že úředníci na ně čekají. Přibližně každý třetí člověk označuje právě úřady za nejčastější místo, kde je potřeba dát úplatek. Hned na druhém místě jsou soudy a zdravotnictví, shodně s patnácti procenty. Zatímco uplácení ve zdravotnictví přiznalo jedenatřicet procent občanů, vlastní zkušenost s korupcí v justici nepřiznal téměř nikdo. Průzkum sice dospěl k závěru, že celkově se uplácí méně než dříve, důvodem je však skutečnost, že již není nutné dávat úplatek, aby člověk sehnal brzdové destičky nebo toaletní papír. Korupce se tak přesunula z obchodů především na úřady.

Průzkum zároveň dospěl k závěru, že ke korupci se uchyluje méně lidí. Plné dvě třetiny z dotázaných tvrdily, že úplatky vůbec nedávají, zatímco před deseti lety to bylo pouhých třináct procent. Na rozdíl od minulosti se však nyní vytvořila poměrně velká skupina lidí, kteří se uchylují ke korupci, aby se prosadili při podnikání. Patří sem především podnikatelé závislí na veřejných zakázkách. "Korupce za socialismu zajišťovala nadstandardní služby a zboží většině, dnes je pracovní metodou menšiny," vysvětluje vedoucí výzkumu sociolog Pavol Frič. "Podobně jako ve fotbalu uplácejí kluby často jen proto, aby si zajistily, že rozhodčí bude pískat poctivě, uplácejí někdy firmy úředníky, aby měly v konkursu vůbec šanci," dodává. Analýza srovnávala výsledky nezveřejněného průzkumu korupce, vypracovaného v letech 1988 až 1989 Výzkumným ústavem obchodu, s průzkumem provedeným letos v květnu. Oproti osmdesátým letům podíl lidí přiznávajících dávání úplatků poklesl kromě úřadů ve většině kategorií. Za spravení auta, kadeřníka či podpultovou knihu se již "bokem" mnoho neplatí. Počet lidí, považujících úplatky za samozřejmou součást života, stoupl z osmi na dvaadvacet procent. "Nárůst způsobuje především podnikatelé a lidé se svobodným povoláním, třetina z nich se shoduje s krédem, že kdo chce vyžít, musí dávat," doplňuje Frič. Právě přesunutí korupce z obchodů do ministerských kanceláří ovšem způsobilo, že veřejnost vnímá úplatkářství mnohem silněji. Zatímco před deseti lety patřil mezi nejčastější formu "všimného" balíček kávy, mluví se dnes o milionech či stovkách milionů. S přiznávaným faktem, že za úřední úkony či ovlivnění soudu jsou mnozí ochotni platit, však ostře kontrastuje skutečnost, že prokázaných případů korupce je velmi málo. Dosud největším úspěchem protikorupčního úsilí bylo odsouzení ředitele Centra kuponové privatizace Jaroslava Liznera do vězení. Ostatní causy skončily buď podmínkami, jako pokus ředitele Agrobanky Jana Krále podplatit v roce 1991 premiéra Petra Pitharta, anebo se nedostaly před soud. Policie a žalobci potřebují důkazy, a ty většinou chybějí. Občanů ochotných odmítnout milionový úplatek, nahlásit vše policii a ještě svědčit u soudu je málo. "Vzhledem k současnému společenskému, politickému a ekonomickému klimatu nedostoupila dosud míra korupce vrcholu," varuje přitom Evžen Šírek, ředitel útvaru specializovaného na boj s korupcí. "Zúžit problematiku pouze na samotné úplatky je poněkud matoucí," upozorňuje psycholog Slavomil Hubálek. "U nás zkrátka existuje velmi rozporné vnímání toho, co je a co není poctivé. Příkladem může být Klausův výrok, že nezná špinavé peníze. Sami se nad ním málokdy pozastavíme. Ale když mi ho ocituje nájemný vrah, který sedí ve vazbě a já na něj dělám posudek, nevím, co na to říct." V dobách socialismu byla symbolem korupce karikatura vedoucího masny či automechanika s kapsami plnými "tuzérů". Dnes si veřejnost představuje korupčníka spíš jako uhlazeného muže v dokonale šitém obleku a s kufříkem naditým penězi. "Boj s korupcí je jako souboj s lidskou blbostí," říká Hubálek. "Nemůžeme vyhrát, ale nesmíme se vzdát."