Státní přikázání však sotva vrátí někdejší přirozenost. Nečas má pravdu, když říká, že "špatná péče o staré lidi je primárně selhání rodin, protože ty mají své předky na starosti především".
Vím, o čem mluvím. Zažil jsem to, či lépe: dopustil jsem se toho. Přes všechny "objektivní příčiny", jež bych spíše nazval "polehčujícími okolnostmi", se za to dodnes stydím a viním se, že jsem málo hledal cestu, jak zdánlivě neřešitelnou situaci překonat.
Dožívání v LDN je potupné, ubohé a zdrcující. Smrt je nadějí. Až ona vrací důstojnost.
Tak to vnímají nejen staří lidé, jimž je to souzeno, ale i jejich potomci, kteří je k tomu odsoudili; mají-li alespoň zbytky sociálního citu. O těch, jimž jejich předkové nestojí ani za návštěvu, nemá smysl mluvit.
Podaří-li se Petru Nečasovi prosadit povinnost dětí a vnuků přispívat na stařečky, materiálně se zlepší "místa dožívání". Už tak tristní vztahy mezi generacemi to však asi ještě zhorší. (Pro pořádek: jsem zcela pro onu "vyživovací povinnost" vůči předkům, kéž jejich dožití je aspoň o kousek příjemnější.)
Nečas uvozuje svá slova o selhání rodin upozorněním, že ho za ně budou někteří nenávidět. Ano, ale nejen jeho, nejen stát, který bude peníze pro odcházející vymáhat.
Obávám se, že dál se ke špatnému prohloubí i divný poměr, jenž vládne vůči předcházejícím generacím. Vždycky to v mezigeneračních vztazích zaskřípalo, nedávno tu kolega připomněl verše "dědovy mísy", přidejme úsloví: "Jedna máma uživí pět dětí, a pět dětí neuživí jednu mámu", ale v současnosti jako by přiznání vazby na předchozí generace nebylo "free, cool a in" programově.
Kult mládí, vytvářený z důvodů pochopitelných, ale též podvodných i vůči těm, jichž se týká, sčítá se s neustálým připomínáním: starých přibývá, mladí jim musí platit důchody.
Starci, už ne docela fit, huntují i kasu zdravotnictví a nejrůznějších sociálních služeb. "Kdybyste, paňmaminko a pantatínku, ráčili už chcípnout," jako by bylo v podkresu této obecné nálady: "Ušetřilo by se!"
Budoucímu společenství síly, energie a úspěchu nemají kmeti co nabídnout. Kdyby odtáhli do hrobů, nejvíce by se zasloužili o mladistvý a rozjařený stát.
Například by nezasedávali sedadla v "sockách", jimiž se dopravují. Nehyzdili by vzhled veřejných prostranství a místností. Ostatně tam brání svou nesnesitelnou pomalostí davu hnát se za lepším příštím. Neovládají často technologie, bez nichž se normální člověk neobejde. Někteří z nich dokonce páchnou.
Jsou mezi "novými" i tací, kteří nechuť k minulým generacím zdůvodňují i ideologicky: "Mohou za to, že tu byl bolševik!"
Hlavně to říkají ti, kteří zřetelně naplňovali předpoklady pro tehdejší kariéru svazáckých a následně komunistických tajemníků či ředitelů.
A teď by mladí ještě měli za starochy platit, když se jim podaří odložit je tam, kam patří, odkud neotravují a kde nejsou na očích. To si od mámy s tátou nezasloužili!
Možná, že povinná "předsmrtná dávka pro staříky" přinese odvrhnutým o kousek masa v polévce víc a hodinu péče sestřičky, která přibude na oddělení. Nicméně to, co zde bylo – a zdá se, že nenávratně – přetrženo, neslepí.
Naopak, vsadil bych dolar proti bobu, že vztah přes- a přespřespříští generace k té současné mladé bude ještě horší. Snad se vážnost ke stáří podaří uchovat alespoň našim Romům, kteří své babičky a dědy stále ještě ctí.
