O politických procesech padesátých let existuje nejedna publikace včetně memoárových svazků sepsaných obviněnými, kteří přežili (např. Artur London), nebo vdovami po popravených „zrádcích“ (Josefa Slánská, Heda Margoliová). Kniha herečky Hany Frejkové Divný kořeny je jiná hned v trojím ohledu.
Jde o vzpomínky ženy další generace, která průběh procesů vnímala coby dítě sotva školou povinné. Pátrání po tom, co se tenkrát dělo okolo jejího otce Ludvíka Frejky, před zatčením zastával funkci přednosty národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky, pojala systematicky - stala se jakousi amatérskou badatelkou v archivech, jež byly po listopadu 1989 zpřístupněny. A v neposlední řadě Frejková kolážovité vyprávění staví jako příběh svého osobního růstu, své - řečeno jazykem jungovské psychologie - individuace, svých „divných kořenů“.
Zavrhli jsme se, sakra
„Padesáté výročí procesu s protistátním spikleneckým centrem zamíchalo mými vzpomínkami na dětství… na tu hrůzu, která se tehdy udála před mýma sedmiletýma očima… na rodiče, kteří to všechno nepochybně mysleli upřímně, kteří mě milovali a přáli si pro mne jen to nejlepší. Paradoxně já jsem se celý život trápila vinou. Vinou za to, že jsem uvěřila, že můj tatínek - dětsky řečeno - ,je zrádce a že ho ve vězení v Anglii přemluvili, aby se stal špionem‘,“ začíná Frejková svoji knihu a zhruba o osmdesát stránek dál dodává: „Onoho osudného večera mi bylo řečeno, že můj otec je zrádce. A tak jsme se navzájem zavrhli. Zavrhli jsme to nejpodstatnější v životě lidském, základní hodnoty, které určují smysl života, zavrhli jsme etiku, prařád. Ještě teď brečím jako kráva, nejradši bych to ryla do papíru, až bych ho protrhla, jak mě to bolí! Hodilo nás to do mlýnského kola a rozemlelo.“
Pro připomenutí: v listopadu 1952 proběhl proces s komunistickými „spiklenci“, jedenáct z nich dostalo trest smrti (včetně generálního tajemníka KSČ Slánského) a tři doživotí; až na dva byli ti muži židovského původu včetně Ludvíka Frejky (nar. 1904). Ten se původně jmenoval Ludwig Freund, jeho rodina sídlila v Liberci. Před nacisty emigroval do Anglie. V lednu 1945 se v Londýně jemu a jeho ženě, prvorepublikové herečce, původním jménem Elisabeth Henke-Warnholtz (1907-1990) a pocházející z Hamburku, narodila Hana.
Po válce se rodina těchto přesvědčených komunistů vrátila do Prahy. Z ní byly matka a dcera po otcově popravě vyhnány do Sudet. Matka pracovala v textilce, dcera chodila do školy. V roce 1963, po rehabilitaci otce, se do Prahy směly vrátit. „Vyhnanství způsobilo, že přestože jsem se narodila v Londýně, stala se ze mě holka z vesnice, která se bála vlízt do páternosteru. Potýkala jsem se s novou situací a můj prapůvodní pocit viny mi to ztěžoval čím dál víc. A tak místo abych si užívala ,navrácení‘ do Prahy, potýkala jsem se se svou duší, snažila jsem se dobrat podstaty svého já, můj mladý život vlál ode zdi ke zdi, přes pití, deprese, LSD... protesty všeho druhu.“
Nicméně herectví na JAMU Hana absolvovala (1967), prošla divadly v Karlových Varech, v Kladně i v Praze, deset let - za normalizace jak jinak, než na zapřenou - docházela na psychoanalýzu, vdala se, vystoupila ze stálého angažmá, porodila dvě dcery. Pozvolna začala žít za sebe i pro sebe, bez rozleptávajících výčitek, s vědomím vlastní ceny a cesty. Kniha Divný kořeny je toho svědectvím i stvrzením.
Antonín musel věřit
Divný kořeny se pohybují na rozhraní mezi memoáry, konfesí a autoterapeuticky motivovaným doznáním. Pisatelka si je vědoma, že jen když na sebe všechno „vybalí“, tak to má cenu. Nespisovná koncovka v titulu publikace poukazuje ani ne tak na to, že Frejková se nezdráhá použít - nikoliv často, ale právě proto funkčně! - jazykové exprese, nýbrž zejména na to, že bilingvní či spíše rovnou několikajazykový svět jejích rodičů se srazil s vírou v komunismus a s terorem dějin a výsledkem z toho pro Hanu bylo, že se naučila pouze česky, a to ještě „divně“, s ne vždy správným používáním kupříkladu idiomů.
Na originální nervnosti knihy se značnou měrou podílejí citace z archivních materiálů: ze sledovaček StB, z výpovědí vyšetřovatelů, kteří se několik let po monstrprocesu se Slánským a spol. museli před komisemi zpovídat (ne však trestně zodpovídat!), z rozličné korespondence včetně dopisů matky státním představitelům i z odpovědí jí. „… je mnoho věcí, kterým by člověk nejradši nevěřil, kdyby jim věřit nemusil,“ napsal 14. června 1952 Antonín Zápotocký Hanině matce.
Ke knize Frejkové mám slova značného uznání s následujícími výjimkami. Nechápu, proč nakladatelství tu knihu lépe neprodá na její záložce - stačilo by o obsahu podat základní, dobře formulovanou informaci. U některých reprodukcí dokumentů a fotografií evidentně chybějí popisky. A text historika Pavla Žáčka je daleko více lektorským posudkem než doslovem. Že však Divný kořeny jsou knihou více než netuctovou, o tom nemůže být pochyb.
