Příběh o transatlantické neochotě a tvrdohlavosti tím zdaleka nekončí.
V tomto dílu jsme viděli, že někdejší spojenci se k sobě konečně přestali chovat, jako by si šli zcela vážně po krku. Nepadli si do objetí, ale ani už k sobě nestojí zády. Řekněme, že k sobě stojí bokem. Zrekapitulujeme-li si předchozí skličující díly, je však i toto určitě velký posun.
Lze ocenit, že autoři scénáře nám tentokrát nabídli přesvědčivou studii o tom, jak ohled na vlastní zájmy dokáže spolehlivě zchladit rozpálené hlavy. Ty náhle jednají racionálně a ještě přitom stihnou předstírat, že se tak rozhodly jen a jen v zájmu celku.
Pro Ameriku má schválená rezoluce cenu jednotek, které mohou ulehčit vojensky unaveným americkým divizím v Iráku a politicky Georgi Bushovi, jenž je tísněn doma. Bylo proto třeba zatnout zuby a naučit se brát ohled na to, co si myslí ostatní.
Francie, Rusko a Německo zase v předchozích epizodách seriálu zjistily, že když se postaví Americe čelem, ta je prostě přejede. Odporování Americe bylo proto kontraproduktivní: nedělalo je většími, ale naopak menšími.
Všichni už chápou, že bylo pošetilé bránit svá stanoviska jako by to byly stalingradské sklepy. USA tak dostaly rezoluci jako fíkový list, že v Iráku jsou pod praporem OSN, a zbylí spojenci přispěli jen zvednutím ruky, jinak nemusí pohnout už ani prstem.
Ale v dané chvíli musí stačit i to. Třeba tím něco začíná. Bylo by načase. Celý seriál má totiž jedno slabé místo. Scenáristé se příliš soustředili na jednotlivé aktéry, a tak jim uniká, co se děje okolo. Spory hlavních účinkujících silně otřásají stabilitou mezinárodního systému. Z toho by mohla vzniknout hutná a napínavá látka pro díly, jež uvidíme příští rok.
