Bylo by to proti vší demokratické slušnosti – Paroubek prohrává každé volby, nemá kromě komunistů žádné politické spojence, ale pořád se cpe dopředu. To mu může jen dál škodit, dál snižovat jeho popularitu a jeho vážnost. Proč tedy dál trvá na tom, že bude dělat vládu? Vždyť nemá s kým.
Je to nedostatek vkusu, citu, smyslu pro smysl voleb, pohrdání míněním lidí? V demokratických zemích je zvyk, že strana, která utrpí takovou volební porážku, byť i v nějakých menších zemských, krajských či komunálních volbách, sama se vzdá moci.
Ví, že by bylo trapné to neudělat. Že by ji to pošramotilo víc než volební porážka, že budoucí ztráty z takové neomalenosti by byly větší než dočasný zisk z tvrdošíjného lpění na moci. A že by strana s takovými politickými výprasky moc dokonce nárokovala, to je nemyslitelné.
Být v opozici je pro politickou stranu stejně blahodárné jako vládnout. V opozici se sbírají síly, odstraňují nedostatky, cvičí lidé a roste se na chybách vlády. U nás tomu tak není, Paroubek, zdá se, se svým týmem hodlá uštědřit ČSSD ještě další zahanbující údery. A konkrétně?
Paroubek chce klamat
Ve Sněmovně zůstávají nadále dvě stovkové formace. Na tom volby nezměnily nic. Poté, co další vláda nedostane důvěru, bude muset abdikovat předseda Sněmovny a budeme na tom jako první den po červnových volbách. Nového předsedu nikdo nezvolí. Proč by to v duchu Paroubkových válek dělal?
Třetí jmenování předsedy vlády zůstane v povětří a v nekonečnu. Každý soudný občan vidí, že takový ústavou očekávaný postup nepovede nikam. Řešení budoucnosti vládnutí v Čechách je závislé na dohodě parlamentních stran o tom, jak znovu rozdělit politickou moc.
Předstírat jakékoliv jiné možnosti (stojedničky, napříč spektrem) je lež a klamání méně pozorných. Paroubek je oklamat chce. Dosáhne jediného: dalšího znevěrohodňování ČSSD, zvyšování vlastní trapnosti, znechucení lidí politikou a tak dále a tak dále.
Krize může, formálně vzato, trvat ještě dlouho. Negativní povětří v české kotlině může houstnout, postavení socialistů padat, středopravozelená část politické scény bude šťastna: Paroubek požene do její náruče další a další příznivce.
Jiná ČSSD
Tvář ČSSD se promění: bude vypadat stále hloupěji a hloupěji. Nakonec se to stejně někde prolomí a volby budou. Paroubkovi lidé v nich sklidí, co nyní sázejí. A tady někde je nejdůležitější poselství voleb: proti větru, proti mínění voličů jde Paroubkova strana.
Paroubkova brutální tvrdošíjnost jen potvrzuje, že česká sociální demokracie potřebuje modernizaci. Doby, kdy stála se svými sociálními a demokratickými programy v popředí, jsou dávno pryč. Představuje dnes konzervativní sílu, bránící se i tomu pokroku, který sami socialisti považují za hybatele dějin.
Socialistické úplatky
Politické rozcestí letošní sezony je vyřešené. Češi nechtějí jít cestou komunistických reminiscencí ani cestou starosocialistů z konce předminulého století. Zdá se, že k tomu přispělo i bezuzdné korupční předvolební rozdávání tužkovných, pastelkovných, porodných, kojných a jiných úplatků voličům.
V tyto úplatky se smrskla celá socialistická politika: my vám něco dáme, vy nás zvolíte. Voliče to neokouzlilo. Pastelky vezmou, ale volí jinak. Paroubkova éra je u konce.
Jestli vyvstane na politické scéně síla, která dokáže organizovat svobodný trh, fungující právní stát a racionální sociální síť, to je otázka příštích let. Pokud se toto v české zemi podaří, bude to konečně definitivní rozloučení s komunismem.
Ale pozor – do klientelismu, rozkladu, nefunkčnosti může upadnout každá strana. Dnešní poražení i dnešní vítězové o tom už leccos vědí. Paroubkově éře zůstává jediné: sehrát poslední boj před pádem. Vše zatím nasvědčuje, že to bude boj trapný. To rozumné, co nyní ČSSD může udělat: odejít, aby se jednou mohla v lepší parádě vrátit, to Paroubek udělat nehodlá.
