Světovou finanční a ekonomickou krizi odstartovaly stovky miliard dolarů, které zmizely z bilancí velkých amerických bank, jež je investovaly do složitých finančních instrumentů a najednou zjistily, že je nemohou získat zpět. Dokud řádila krize hlavně ve finančním sektoru, bylo to sice téma na první stránky novin, ale s propouštěnými bankéři nikdo slitování neměl.
Od začátku roku 2009 však jde postupně do tuhého – nekrachují jen banky, ale i automobilky, ocelárny, velké obchodní řetězce a tisíce malých a středních firem. Nezaměstnanost roste, mzdy spíše klesají a lidem začínají z investičních a důchodových účtů přicházet výpisy, které přinášejí hororové čtivo.
Hezký sen
V roce 2008 skončil sen mnoha ekonomů i politiků o jednoduchém uspořádání světa. Do té doby se zdálo, že vše funguje "podle plánu“. Ekonomiky všude na světě slušně rostly, inflace byla nízká, nezaměstnanost se snižovala. Celosvětová produkce se zvyšovala o více než čtyři procenta a v roce 2007 dosáhl růst rekordní úrovně 5,2 procenta. Růst přitom nebyl soustředěn do vyspělých ekonomik, rychle rostly všechny regiony světa: Asie o devět až deset procent, Rusko o 8,9 procenta, východní Evropa a Afrika o šest až sedm procent.
Nejvyspělejší země rostly nejpomaleji, ale protože západní Evropa a USA byly bohaté již v roce 2000, byl zde růst v absolutních číslech obrovský. Například objem americké ekonomiky se mezi roky 2000 a 2008 zvětšil téměř o pět bilionů dolarů a obdobně rostly ekonomiky sedmi nejvyspělejších zemí sdružených do G7: jejich hrubý domácí produkt se zvýšil z 21 bilionů dolarů na 32 bilionů.
Vystřízlivění
Nyní již víme, že část z těchto impozantních čísel byla jen bublina a že po jejím splasknutí budou muset statistici všude na světě odepsat stovky miliard, ne-li biliony, které existovaly jen na fakturách prodejců realit a v ziscích bank, jež prodávaly investorům různě pomíchané hypotéky a tvářily se, že jde o jistou investici s vysokým výnosem. V druhé polovině roku 2008 začala čísla ve většině vyspělých zemí klesat, jinde na světě se růst alespoň zpomalil a rok 2009 bude ještě horší.
V některých oblastech světa je náraz zvláště citelný. Prudce padá Německo, které je největším světovým vývozcem, a je tedy nejvíce postiženo globálním poklesem poptávky. Propadá se i Británie, jejíž ekonomika hodně závisela na vývoji ve finančním sektoru. Rekordním propadem skončí rok 2009 zřejmě na Islandu (očekává se pokles o 10 procent) a především v Pobaltí, kde Lotyšsko zaznamená největší propad ekonomiky, jaký kdy zažil člen Evropské unie. Lotyšský domácí produkt letos zřejmě klesne o 18–20 procent, Litva a Estonsko nebudou příliš pozadu s poklesem o 12–15 procent.
Vládci vesmíru na kolenou
Obrovské dopady současné krize poskytují dobrou záminku řadě politiků, intelektuálů, ale i ekonomů, kterým už dlouho ležela v žaludku arogance "vládců vesmíru“, jak si jen položertem říkali finančníci z Wall Streetu v New Yorku, City v Londýně a jejich malých kopií ve všech hlavních městech světa. Bankéři a manažeři různých finančních institucí roky poučovali vlády, co všechno mají deregulovat a privatizovat a jak je soukromý sektor efektivnější než vláda.
Jejich sebejistota byla založena na dvou hlavních pilířích. Zaprvé, byli za to skvěle placeni – v roce 2007 patřila celá třetina veškerých zisků firem v USA bankám. V roce 2007 si bankéři z pěti největších bank na Wall Streetu v New Yorku vyplatili neuvěřitelných 66 miliard dolarů jen na ročních prémiích. Vysoké odměny dostávali nejen úspěšní, ale i propouštění – například šéf Merrill Lynch Stan O’Neal si odnesl 160 milionů dolarů jako diamantový padák.
situaceOd počátku roku jde do tuhého: nekrachují jen banky, ale i automobilky, ocelárny, velké obchodní řetězce a tisíce malých i středních firem. Nezaměstnanost roste, mzdy spíše klesají a lidem začínají z investičních a důchodových účtů přicházet výpisy, které připomínají hororové čtivo. Současně skončil sen mnoha ekonomů o jednoduchém uspořádání světa, v němž měly dominovat soukromé trhy poskytující maximální svobodu firmám. |
Druhým zdrojem sebejistoty byla víra v "efektivní trhy“ a "racionální chování“. Pokud se všichni na trhu chovají rozumně (tj. nepanikaří, ale klidně vyhodnocují nabídky a přijímají ty, které jsou pro ně byť i jen minimálně výhodné) a na trhu je dostatek peněz, pak je možné veškeré finanční transakce převést na matematické modely a v nich hledat nejlepší řešení. Dokud všichni věříme ve všudypřítomnou racionalitu a efektivnost, jsou strukturované finanční produkty ideální nástroj na rozložení rizika. Jakmile se však významná část investorů přestane chovat striktně racionálně nebo jakmile se ukáže, že na trhu není dost peněz, rychle se potvrdí, že pravdu měl Warren Buffett, když strukturované produkty označil za finanční nástroje hromadného ničení.
V roce 2008 se ničivá síla finančních trhů projevila naplno: během jediného roku se „vypařilo“ až 10 bilionů dolarů (pro srovnání: celý domácí produkt USA je zhruba 14 bilionů), většina burz ztratila polovinu své hodnoty a de facto zkrachovaly čtyři ze sedmi největších amerických bank.
V takové situaci se dalo očekávat, že se zvedne vlna odporu proti modelu ekonomiky, který sice dokáže vybudit úctyhodný růst, ale který je také náchylný k hlubokým propadům. Lidské vnímání je už takové – propad příjmů nám vadí mnohem víc, než jak se radujeme z jejich růstu. Drtivá většina lidí preferuje stabilní (a pomalý) růst příjmů o dvě procenta ročně, ne jejich růst dva roky o pět procent následovaný propadem ve třetím roce o čtyři.
Smrt kapitalismu?
Nelze se tedy divit, že někteří vášnivější odpůrci stávajícího modelu začali mluvit o konci kapitalismu. Mezi prvními byl radikální filmař (a manipulátor) Michael Moore, který kapitalismus označil za mrtvý již v roce 2007. O smrti kapitalismu se bavili i účastníci Světového ekonomického fóra v Davosu a solidní časopis Time se letos podrobně věnoval úvahám Karla Marxe o zániku kapitalismu.
Reforma je nutnáZkušenost z posledních dvou let ukazuje, že reforma je nezbytná ve finančním sektoru. Ten byl sice vždy regulovaný, ale jeho rozvoj za posledních dvacet let byl tak rychlý, že stávající mantinely zastaraly a naopak vedly ke zvýšení nestability finančního sektoru. |
Mezi ekonomy se nejznámějšími kritiky volného trhu a deregulace stali dva nositelé Nobelovy ceny – Joseph Stiglitz a Paul Krugman. Oba ostře kritizují finanční trhy za nenasytnost, navrhují zestátnění velkých amerických bank nebo alespoň jejich přísnou regulaci. V Evropě tiše triumfuje Francie, jejíž prezident Sarkozy prohlásil kapitalismus nebo aspoň jeho anglosaskou variantu za omyl a ohlásil iniciativu na reformu kapitalismu. V Česku zůstává debata na poměrně primitivní úrovni, kdy se proti „kapitalismu“ vymezují hlavně komunisté a někdy i sociální demokraté, ale většinou bez nějaké jasnější analýzy.
Podle mého názoru jde o "debatu hluchých“. Po depresivních zkušenostech s pokusem instalovat socialistický model v Rusku a východní Evropě je model centrálně plánované ekonomiky zdiskreditovaný a nikdo, jehož hlas by měl váhu, ho neprosazuje. Reformy v Číně v posledních dvaceti letech navíc ukazují, jak rychle a dynamicky dokáže kapitalismus vyplňovat jakékoliv místo, jaké mu uvolní státně-plánovací mašinerie.
Výhody tržní ekonomiky
Tržní ekonomika je totiž nejpřirozenějším uspořádáním pro velkou většinu ekonomiky – trh nepotřebuje žádné donucování, žádnou byrokracii a žádné plánování. Sám hledá, co lidé potřebují a za co jsou ochotni platit. Jakékoliv jiné uspořádání je vlastně násilné – pokud někdo někomu něco zakazuje nebo mu naopak něco přikazuje, jde přece o formu násilí. Někdy je takové násilí ospravedlnitelné a někdy může dokonce zvyšovat užitek těch, které omezuje. Uznáváme například, že je lepší platit si armádu, policii či soudce ze společně vybíraných daní, než abychom si obranu svých práv sjednávali každý sám.
Pokud se tedy nebavíme o zavedení socialismu, kde by "výrobní prostředky“ opět patřily „lidu“ a kde by o cenách a objemu výroby rozhodovala nějaká centrální plánovací komise, mluvíme "jen“ o reformách kapitalismu. Například prezident Obama navrhuje v USA návrat nejvyšší sazby daně z dnešní úrovně 35 procent na 39,6, kde byla za prezidenta Reagana. Ačkoliv je nepochybné, že čím jsou daně nižší, tím lépe, není tohle zvýšení žádnou socialistickou revolucí. Stejně tak je možné diskutovat o prodloužení doby pobírání podpory v nezaměstnanosti (tři, nebo šest měsíců?) či o zpřísňování emisních limitů. Všechna tato opatření snižují efektivitu ekonomiky (alespoň tu měřenou pomocí ekonomických ukazatelů), ale nemění její podstatu – stále půjde o tržní ekonomiku, kde si soukromé firmy konkurují v nabídce zboží a kde lidé získávají prostředky na jeho nákup tím, že dobrovolně pracují pro jiné soukromé firmy.
Regulace ano, socialismus ne
Zkušenost z let 2008 a 2009 však také ukazuje, že reforma je nezbytná ve finančním sektoru. Ten byl sice vždy regulovaný, ale jeho rozvoj za posledních dvacet let byl tak rychlý, že stávající omezení zastarala a naopak vedla ke zvýšení nestability finančního sektoru. Forma a přísnost regulace finančního sektoru je však hodně technická a obtížná otázka. Musíme si uvědomit, že finanční sektor je nejdůležitější součástí moderní tržní ekonomiky, a je proto potřeba s ním zacházet opatrně.
Matení tělemNa druhé straně některé argumenty odpůrců jakýchkoli změn jdou mimo terč. Například prezident Barack Obama navrhuje návrat nejvyšší sazby daně z dnešní úrovně 35 procent na 39,6 procenta. Není to žádná socialistická revoluce, jen změna v rámci systému. Mimochodem, ve stejné výši byla i za prezidenta Ronalda Reagana. |
Je jistě možné uvažovat o změnách pravidel odměňování manažerů, kdy by jejich odměny závisely na dlouhodobějších výsledcích a ne na čtvrtletních ukazatelích, které se dají manipulovat.
Stejně tak by zřejmě bylo rozumné převést obchodování alespoň s těmi nejdůležitějšími deriváty na burzu, aby se zvýšila průhlednost trhu. Američané by zcela jistě měli zjednodušit dnešní nepřehlednou strukturu dohledu, která umožňovala, aby na obchodní knihy pojišťovny AIG se stovkami miliard rizikových aktiv dohlížel úřad guvernéra státu New York.
Tyto a další podobné navrhované reformy však opět nemění podstatu finančního sektoru, jen upřesňují již dnes existující regulaci. Pokud by ale například vlády v Evropě úplně zakázaly určitý druh obchodů, snížily by sice jeden typ rizika, ale došlo by k omezení nabídky finančních produktů a utrpěly by i nefinanční firmy. Navíc by se zakázaný typ obchodů přesunul na jiné trhy a Evropa by přišla o dobře placená a také dobře zdaněná místa.
Světová ekonomika se začátkem 21. století dostala do nečekaně vážné krize. Byla by však chyba zaměnit krizi v rámci systému s krizí systému samotného. Pro řadu intelektuálů a politiků je to jistě velké pokušení, protože jim moderní kapitalismus a finanční trhy se svými milionovými platy a miliardovými zisky (nebo ztrátami, které ovšem rychle posílají na splacení státu) připadají příliš mocné, bohaté a primitivní. To všechno sice může být pravda, ale my všichni pro svůj život kapitalismus potřebujeme.
