Hádání o smysl české historie je součástí našich dějin. Pro mnohé důležitější než fakta. Komunisté do toho šlápli zostra. Při pohledu na jejich dějinný výklad se na první pohled zdá, jako by se občas v něčem i blížili pravdě. Jenomže zacházejí se skutečností tak, jak jsou zvyklí. Řeknou: nesouhlasíme s popravami v 50. letech, ale to víte, byla studená válka… Což vskutku byla.
Ani slovo už však nepadne o tom, proč byla. Nemluví o Kominterně, řídícím orgánu, skrze nějž Moskva v meziválečném období dirigovala svoje aktivní páté kolony v jednotlivých zemích, chystajících kroucení buržoazních krků. O jejím pokračovateli, Informbyru. O zvláštních okolnostech vzniku "lidově demokratických" režimů v mnoha státech, jež souběžně osvobodila a obsadila Rudá armáda.
Ostatně co náš slavný 25. únor 1948? Komunisté tvrdí, že to nebyl puč. Vyhráli přece v šestačtyřicátém roce volby. A vládní krize o dva roky později byla řešena ústavní cestou. Jenže byly ony volby zcela demokratické a svobodné, jak se traduje? Poměry v zemi tak dozajista nazvat nelze.
Na Slovensku navíc jasně zvítězila Demokratická strana. Tlak na ni a snaha ji zlikvidovat byly brutální. Ministerstvo vnitra komunisty Noska se v tomto ohledu činilo. A co ozbrojování Lidových milicí? Není to poněkud pučistické, vytváří-li si strana ozbrojenou složku? K čemu ji potřebovala, když chtěla všechno podle ústavy a zákona? Reminiscence na SA v Německu se neodbytně vtírá.
A nakonec omílaná slova ministra obrany Ludvíka Svobody: "Armáda jde s lidem!" Co je to lid? Jaká je to proměnná? Navíc i průzkum veřejného mínění, předpovídající výsledky voleb 1948, byl lidmi ministerstva vnitra zabaven a nikdo nikdy se nedozvěděl, jak právě lidový vítr foukal.
A konečně co útoky na sekretariáty nekomunistických stran a jejich funkcionáře? I to je znak ústavní cesty? Přeme-li se o smysl našich dějin, nepomíjejme jejich haškovský rys a užijme termínu: postup mírného puče v mezích ústavy.
Pře o 25. únor 1948, jeho význam a formu je však polovičatost. Dle mnoha úvah to hlavní je 9. květen 1945. Den, který byl konkrétně pro nás určen jako konec druhé světové války. Přestože ostatní věděli, že to bylo osmého. Zde jsou kořeny komunistického výkladu smyslu našich moderních dějin.
Neboť zásadním ideologickým úkolem, možná nevysloveným, ale zřetelným, bylo vytvořit obecné povědomí, že teprve příchodem Sovětského svazu na naši půdu se vlastně začíná počítat historie. Že až od tohoto okamžiku existují ony skutečné plnovýznamné dějiny Československa. Vše předtím byla pouze příprava na ně skrze rusofilství i slavjanofilství (se vzhlížením k vůdcovství východního dubiska) a proletářské hnutí. Tedy navození atmosféry jakéhosi velebného a osudového přelomu historie na "před ruským vojákem" a "po ruském vojákovi". Cosi jako před Spasitelem a po něm.
Devátý květen 1945 se měl stát základním kamenem budovy našeho státu a klíčem k jeho smyslu. 25. únor 1948 byl jen logickým pokračováním "úsvitu našich dějin". Odtud plyne i nedávné nonšalantní napomenutí ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova vůči Karlu Schwarzenbergovi, že Česká republika přece patří k "východu" kontinentu; vědí to i v OSN.
S tím souvisí výklad komunistických dějepisářek, upozorňujících na železnou oponu: přece oddělovala Východ a Západ a nám přisuzovala první řadu onoho východního sektoru. Netýká se to ostatně pouze komunistů. I řada politiků jiných stran je v duši "vychodniky", což ozřejmuje některé jejich postoje a činy.
Ostatně, zdá se, že toto naše vřazení není cizí ani jistým politikům evropským. Tento rys sporu o smysl českých dějin je hluboce ukotven. Proto i komunistický pohled na výklad naší historie nehledejme v principech pouze třídních, ideologických a sociálních, jak se na první pohled tváří. Geografické určení: Východ, nebo Západ, chcete-li Ural, nebo Alpy (ba Rocky Mountains), má zde význam až kruciální.
