Komentáře, které rozebírají postoje obou prezidentských kandidátů ke komunistické straně, jsou zasvěcené, rozebírají věci ze všech stran, mrhají však slovy, byť chytrými. Dá se to přece říci jednoduše: když komunisty potřebuji, obrátím se na ně. Jak to jinak vysvětlovat, analyzovat, vykládat?!
Všechno ostatní, co k věci oba kandidáti říkají, je jenom šolichání veřejnosti a doufejme, že i vlastního svědomí. Niccolo Machiavelli konstatoval, že pro politika je relevantní pouze "efektivní pravda".
V tomto zorném úhlu chápejme výroky prezidentských čekatelů o jejich vztahu ke KSČM zvlášť a ke komunismu obecně. A stejně jednoduše a bez složitého mudrování vnímejme i skutečnost, že představitelé komunistické strany mluví o "prezidentském vyjednávání" s mírným posměškem. Vědí, že se bez nich sotvaco obejde.
Památná slova
Nedávno, 21. prosince, tomu bylo osmasedmdesát let, co Klement Gottwald pronesl v Národním shromáždění památná slova: "My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!"
Věru, razantní prohlášení. Člověk by řekl, že od takového grázla si slušný politik ani kůrku nevezme. O šest roků později, před prezidentskou volbou v pětatřicátém, tančili kolem komunistů – pilných, věrných a vražedné choutky neskrývajících učedníků moskevských škrtičů – volební korteši demokratického kandidáta Edvarda Beneše a slibovali jim modré z nebe. Šlo přece o prezidentský trůn.
Dozajista historické paralely kulhají. Tato je však zvláště naléhavá. Zvlášť položíme-li si otázku, do jaké míry stále trvá onen učednický vztah k mistrům z Moskvy.
Nesporné je, že současní komunisté se svého guru Klementa Gottwalda nikdy řádně nezřekli. Připouštějí, že "chybičky se vloudily", ale základní linie nebyla přece tak špatná. Je-li tomu jinak, nechť mě některý z nich opraví.
Miloslav Ransdorf nedávno dokonce přidal na pomník Milady Horákové dvacet tisíc korun a poučil obecenstvo, že lidé už by se neměli rozdělovat. - více zde
Opět užijme pajdavého historického srovnání: komunisté při jakékoliv debatě o zdejších zločinech při odsunu českých Němců volají: nejprve hovořme o předešlém chování těchto "zrádců republiky".
Měl by tedy pan Ransdorf v případě rozdělování lidí poctivě říci, kdo že začal rozdělovat dle nenávistných měřítek "třídní příslušnosti". Na Gottwalda zbylo by dozajista pěkné místo.
Nicméně nyní se volí prezident, a jde tedy o "efektivní pravdy". Komunisté zastávají v našich poměrech silnou pozici. Nelze třináct procent lidí zbavit volebního práva. Je třeba s nimi demokraticky počítat.
Ovšem většina výroků obou prezidentských kandidátů v této věci dala by se smést ze stolu ne na základě nějakých mravních postulátů, ale prostou úvahou.
Třeba Klausova slova o přejmenování zahraničních komunistických stran a jejich následném působení ve vládě (zatímco, sláva!, u nás k přejmenování nedošlo a komunisté ve vládě nebyli) je polopravda hodná učebnice logiky. Musel by pan dosavadní prezident dodat, kam se vládnutí oněch přejmenovaných ubíralo, jít do hloubky jejich proměn a uznat "neproměnu" našich nepřejmenovaných.
Nicméně vraťme se k pozici komunistů na české politické scéně. Vždy, když se blíží něco složitého, pokoří se před nimi ostatní politici jako kdysi v Canosse císař Jindřich IV. před papežem Řehořem VII. Všelijak to opentlují, ale není jiného výkladu.
Je to záležitost periodická a je třeba si na ni zvyknout. Sebezasvěcenější a sebehlubší analýzy lze nahradit zjednodušeným: bez komunistů se ani pan prezident Vladimír Kučera neupšoukne.
