Z věznic, kterých Blanka Včeláková vystřídala několik, přijela domů v létě 1957, kdy jí byl zbytek trestu „velkoryse“ prominut.
Blanka Včeláková se narodila v červnu 1926 v české rodině v převážně německé oblasti. Maminka pracovala jako švadlena, otec střídal různá zaměstnání, v letech 1935-1938 například stavěl bunkry, které byly součástí systému hraničního opevnění. Už před válkou se Blanka stala zapálenou členkou skautského oddílu: „Skautovali jsme u přehrady v Jablonci, a ještě před německým zákazem Skauta jsem stihla tábor v Jizerských horách u Prezidentské chaty.“
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Blanky Včelákové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli odvysílá vyprávění Český rozhlas Plus ve 20h, v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Do sedmé třídy už nastoupila v Hradci Králové, odkud pocházeli rodiče a kam po záboru Sudet odešli. Otce poslali za okupace na nucené práce do Německa, a vážně nemocná maminka zemřela roku 1943. Jejich dvě dcery se o sebe od té chvíle až do otcova propuštění staraly samy.
Blanka absolvovala dvouletou odbornou školu a nastoupila jako úřednice v kanceláři přednosty stanice na hradeckém nádraží. Po porážce nacismu se s otcem a sestrou vrátila domů, v Jablonci zažila vyhánění německých obyvatel z domovů: „Přijeli jsme 13. května 1945 mezi prvními. Řádily revoluční gardy, byla to divoká doba...“
Blanka začala znovu chodit do oddílu, ale po únoru 1948 komunisté skauting znovu postavili mimo zákon. Byla tím znechucená: „Komunisté nám sebrali naše mládí, proto jsem měla takový vztek.“ Nový násilný režim jí odpuzoval, chtěla proti němu něco dělat, ale nevěděla, tak jako spousta dalších mladých lidí, co podniknout, na koho se obrátit.
Na podzim 1949 se dala náhodně do řeči s řidičem tramvaje, z rozhovoru vyšlo najevo, že i on smýšlí protikomunisticky, později jí řekl, že patří k odbojové skupině, a požádal ji, aby pro ni zjistila adresy dvou lidí. Udělala to. „Další úkoly jsem ale nedostala, řekli mi, že mám ještě počkat... Nikoho z té skupiny jsem neznala, jen toho řidiče,“ vzpomíná.
Vánoce 1949: proč mne bijete, když všechno říkám?
Ve společenství nezkušených odbojářů byl konfident Státní bezpečnosti, která v polovině prosince 1949 začala na základě jeho udání zatýkat – a kdosi při výslechu prozradil i Blančino jméno: „Třiadvacátého prosince si pro mě přišli do zaměstnání čtyři chlapi. Vzali mě na vyšetřovnu nejdřív v Jablonci a odtamtud do Liberce, do kláštera v Lauferově ulici, kde mě vyslýchali.“
Bývalý klášter, kde dnes sídlí liberecká poliklinika, sloužil jako vyšetřovna StB. Blanka na vyšetřování vzpomíná: „Zavřeli mě do kobky. Druhý den mě volali k výslechu. Přiznala jsem samozřejmě, že jsem byla proti nim. Pokračovali ale fackovací metodou. Ohradila jsem se: ´Proč mě bijete, když všechno říkám a nemám co tajit?“ Protokol, který Blanka Včeláková podepsala, měl jen jednu stránku, na niž se vešly všechny informace o její protistátní činnosti.
Půl roku po zatčení se v libereckých Lidových sadech konal soud. „V červnu 1950 začal třídenní monstrproces se sedmadvacetičlennou skupinou, ke které nás přidali. Znala jsem jen toho tramvajáka. Do publika nahnali mladé milicionáře. Dostala jsem šestnáct let za velezradu. Právník, kterého jsem viděla jedinkrát, tvrdil, že kdybych si nestěžovala, že mě při výslechu bili, mohlo to být jen patnáct let,“ uvádí paní Včeláková.
Pouť po kriminálech, Pankrác, Kladno, Pardubice, Zeliezovce…
Blanka Včeláková poznala během sedmi let vězení několik kriminálů. Byla v Praze na Pankráci, v Kutné Hoře, v Molitorově a na Kladně, kde pracovala v kovohuti Poldi. Vedle práce ve fabrice měly vězenkyně i další úkoly: „Jednoho dne nám řekli, že půjdeme na noční vykládat vagony. Ve dvojicích jsme vyhazovaly koks z dvousetmetrákového vagonu. Šátek i kabát jsme měly úplně ztuhlé mrazem s deštěm i prachem. O půlnoci jsme dostaly čaj a do rána jsme zase házely lopatou. Ráno nás odvezli do lágru. Milicionář, který nás hlídal, hlásil: ‚…vagon nesložily, normu nesplnily’.“
V roce 1953 se Blanka dostala do nově vzniklé ženské věznice v Pardubicích. „Vezli nás z Pankráce a některé vězeňkyně tvrdily: ‚Je to zlé, vezou nás na východ, asi do Ruska‘.“ Pracovala v tzv. káblovně a v zemědělském komandu.
Zhruba po roce onemocněla Blanka zánětem slepého střeva. Operovali ji ve vězeňské nemocnici na Pankráci. „Operaci dělali jen v lokální anestezii. Samozřejmě to umrtvené nebylo, byla jsem ráda, že jsem bolestí omdlela.“ Po operaci zůstala na Pankráci v rekonvalescenci a po osmi měsících ji převezli do věznice ve slovenských Zeliezovcích: „Byly tam vězněné i Cikánky, a jednou za mnou jedna přišla, abych ji naučila číst. Tak jsme se učily, číst, psát i počítat, a když to uměla, byla to jedna z mých největších a nejdojemnějších radostí.“
Na rozhovor Blanky Včelákové se podívejte zde |
Po více než sedmi letech vězení se obrátila Blančina sestra na prezidenta republiky se žádostí o milost: „Zápotocký mi ubral osm let. Požádala o to sestra, já jsem jen podepsala.“ 17. 7. 1957 byla Blanka Včeláková podmínečně propuštěna na svobodu. „Na cestu jsem dostala pětistovku. Na nádraží, kde jsme čekaly až do půlnoci, jsem měla strašný hlad a žízeň, ale nic k jídlu neměli. Chtěla jsem si dát malé pivo, ale hospodský mě odbyl: ‚To som nevidel, päťstokorunáčkou platit malé pivo!‘ Tak jsem si ji zase uložila do vypůjčené peněženky,“ vzpomíná.
Po propuštění se Blanka vrátila do Jablonce, pracovala jako dělnice v brusírně skla, později v prádelně. Vdala se, narodila se jí dcera. Rodné město už nikdy neopustila.
