Letošní říjen se prezidentu Václavu Klausovi z hlediska PR docela vydařil. Kromě surfování na anti-imigrační vlně připoutal pozornost médií také účastí na dvou mezinárodních konferencích, které jsou obecně považovány za špičkové kremelské projekty, zaměřené na prosazování putinovského pohledu na současný svět. Nejprve vystoupil v rámci tzv. Rhodoského fóra, organizovaného tzv. World Public Forum a pak navštívil Soči, kde byl jedním z VIP hostů tzv. Valdajského klubu.
Valdajský klub je považován za elitnější záležitost (i díky pravidelné účasti prezidenta Putina). Během roku sice pořádá více akcí, klíčovou událostí jsou ale výroční konference, které, zvlášť v minulosti, dokázaly přitáhnout špičkové politiky a akademiky nejen z Ruska, ale i z vyspělých zemí.
Velmi silně bývalo zastoupeno například Německo. V prvních letech existence se o Valdajském klubu dokonce uvažovalo, jako o případné alternativě Bilderbergských setkávání, nicméně jeho apriorní zaměření na Rusko, resp. na otázky významné především z ruského hlediska (např. energetika) z něj nutně udělaly poněkud regionální záležitost. Formálně jsou zakladateli Valdajského klubu dvě ruské vysoké školy, vzdělávající ruskou elitu (MGIMO a VŠE) a dva think-tanky úzce svázané s Ministerstvem zahraničních věcí RF.
Druhý z projektů - Rhodoské fórum - je méně prestižní, ale zato se snaží být více mezinárodní. Je pravidelně pořádáno uskupením World Public Forum, založené v r. 2002 Vladimírem Jakuninem, bývalým důstojníkem KGB, blízkým spolupracovníkem Vladimíra Putina a v té době také šéfem ruských železnic. Spoluzakladateli a spolupředsedy se stali Nicholas Papanicolaou a Jagdish Kapur (1920-2010). Po jeho smrti se spolupředsedou WPF stal Alfred Gusenbauer, bývalý rakouský kancléř a v současnosti mj. konzultant kazašského prezidenta.
„Oběť nových, fatálně chybných ismů“
Pokud budeme sledovat časovou posloupnost, prvním vystoupením Václava Klause byla konference na Rhodosu. Druhý prezident ČR i zde potvrdil pověst kontroverzního řečníka. Hned v počátku projevu se opřel do Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, za to, že Řecko nevarovaly před vstupem do Eurozóny. Samozřejmě nevynechal ani svůj oblíbený terč – tedy Evropskou unii, která podlě něj omezuje suverenitu jednotlivých států. Ostatně toto téma – tedy inherentní nedostatky mezinárodních institucí a jejich snaha omezovat suverenitu národních států byly hlavním tématem jeho přednášky.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Krátce po návštěvě Rhodosu se Václav Klaus přesunul do luxusního hotelového komplexu „Poljana 1389“ nedaleko Soči, kde se konala konference Valdajského klubu. Také pro toto vystoupení si český exprezident připravil několik tezí, které považuje za provokativní. „Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa“, prohlásil a z kontextu jeho článku plyne, že to myslel vážně.
Škoda jen, že to selhání nedoložil nějakými argumenty, aby bylo možné lépe pochopit, jak to vlastně myslel, protože zlomyslný kritik by jinak mohl upozornit třeba na skutečnost, že do tohoto místa selhání míří migranti i uprchlíci nejen z regionů zmítaných válkami, ale třeba i z Ruska.
Zato všem český exprezident prozradil, co je důvodem evropského selhání: „Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní.“ Stali jsme se „obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu.“
Obávám se, že tento text byl pro kremelské propagandisty příliš složitý, protože Václava Klause ani nenechali jeho příspěvek v plné délce přečíst a použili jej spíš jako kulisu k vystoupení prezidenta Vladimira Putina, když jej nechali sedět čtyři hodiny na pódiu vedle Vladimira Vladimiroviče. Sám Klaus si ve svých zápiscích posteskl, že byl zřejmě jediný, komu vadila Putinova nedochvilnost (text najdete zde).
Nic nového pod sluncem
Máme-li hodnotit obě vystoupení Václava Klause, pak lze konstatovat, že v rámci jeho myšlenkového schématu se nejednalo o nic převratného a to, co k nim přitahuje pozornost je spíše místo a společnost, ve které se náš (bývalý) prezident přitom nacházel.
Pro nedostatek místa se soustředím na jeho, dle mého názoru, nejdůležitější myšlenku. Václav Klaus jako myslitel i jako politik má jistě plné právo upozorňovat na to, že integrace do EU znamená omezení suverenity národních států. Co víc – on má v tomto konkrétním bodě pravdu. Nicméně intelektuálně je to stejně obohacující, jako upozorňovat na to, že v lese rostou stromy, nebo že pěstování ovcí vede ke spásání trávy.
O tom, zda chceme vstoupit do EU, jsme diskusi už vedli. A rozhodli se pro členství – i prostřednictvím celonárodního referenda. Do EU jsme vstoupili právě proto, že si uvědomujeme, že v současném globalizovaném světě je koncept suverenity národních států legrační – zvláště států o velikosti srovnatelné s Českou republikou. Naše země není a nemůže být suverénní v mnoha oblastech. Za všechny jmenujme vojenskou oblast nebo ekonomickou a obchodní oblast. A to dokonce ani v Klausově světě národních států, patřících do myšlenkového konceptu 19. století.
Česká republika není a nikdy nebude schopna zajistit vnější bezpečnost svého území sama, bez spolehlivých spojenců. Proto chceme žít ve světě, kde je například Německo pacifikováno členstvím v EU. Ve světě, kde je suverenita Polska, Německa, nebo Maďarska svázána podobně, jako suverenita České republiky. Protože bez EU, nebo podobného integračního uskupení, bychom byli ve velmi zranitelném postavení.
Stejně tak není a nebude Česká republika suverénní v ekonomické oblasti. Na to představujeme příliš malý a nevyspělý trh. Pro zemi, jejíž HDP je menší než obrat řady nadnárodních firem, pro ekonomiku, jejíž měnu dokáže rozkolísat spekulace několika finančníků, není jiné cesty, než integrace do silnějších nadnárodních uskupení. A nemáme – li být v takových uskupeních ztraceni, pak to musí být entity, které dodržují nastavená pravidla. Pravidla která – Klausovými slovy – omezují suverenitu národních států.
Naopak, pokud bychom se řídili radami pana profesora, pak se Česká republika ocitne tváří v tvář hráčům, kteří nás budou převyšovat téměř ve všem. A kteří navíc nebudou spoutání oněmi –ismy, které VK označuje za fatálně chybné, ale které jsou naopak pro naši společnost určitou zárukou slušného rozvoje. Jinými slovy, pokud by nebylo těch Václavem Klausem odsuzovaných, suverenitu omezujících transnacionalistických institucí a mechanismů, humanrightismů a pod, museli bychom si je, ve vlastním zájmu, vymyslet.
