Bylo mi 14 let a tři měsíce a před pochodem smrti mne zachránilo, že esesáci nestačili zlikvidovat táborový lazaret.
Nebylo jasné, co mi je, až těsně po osvobození jsem začal plivat krev kvůli tuberkulóze plic. Předtím jsem strávil asi půl roku v nedalekém vyhlazovacím táboře Birkenau. Byl jsem jeden z těch asi třiceti, kteří zásluhou série náhod přežili postupnou likvidaci skupiny přibližně tisíce dorostenců, které tam esesáci z neznámých důvodů shromáždili.
Hlídal jsem s asi sedmnáctiletým žákem rabínské školy. Poslal nás tam funkcionář z vězeňské organizace řídící tábor po útěku esesáků.
Střídali jsme se v hlídání. Najednou jsem před bránou zahlédl německého vojáka. Táhl za sebou pušku za řemen ve sněhu. Bylo na něm vidět, že už nemůže. Řekl jsme druhému chlapci: "Kdybychom měli zbraň, tak jsme ho mohli zastřelit. Myslíš, že bychom to měli udělat?"
On na to řekl: "Copak bychom změnili na tom, co s námi Židy Němci provedli, kdybychom ho odstřelili? Za normálních podmínek je hloupost kohokoliv nenávidět! Němci nás Židy nenáviděli. My jsme jim to opláceli. V lágru nás nenávist proti Němcům spojovala a přispívala k našemu přežití, ale po válce se musíme snažit svoji nenávist, ať by byla jakkoliv oprávněná, co nejdříve potlačit. A to, co platí po válce, platí i pět minut před jejím koncem!"
Já znova: "A co by asi udělal on, kdyby si všiml, jak se na něj za ostnatým drátem díváme?"
Ten druhý: "Kdyby si nás všiml, tak by to dokazovalo, že jsme hlupáci, a za to bychom si zasloužili aspoň ránu brokovnicí do zadnice!"
Já ještě jinak: "A co kdybychom měli zbraň my i ten Němec a on po nás vystřelil první?"
Ten druhý: "Kdyby nás trefil, tak už nic. Kdyby nás netrefil, tak na něj vezmu flintu, ačkoliv jsem rabínský učedník! A pak už bych nikdy na nikoho nestřílel! Když střílejí oba, tak ten lepší střelec přežije a ten horší zahyne. Za určitých podmínek stále ještě platí biblické přikázání ,oko za oko‘, s tím žádný humanismus nic neudělá! Přece se nenecháme od nějakého Němce zabíjet na samém konci války?"
V tu chvíli se objevil ten z vězeňské organizace. Zeptal se, co bylo. Řekl jsem: "Viděli jsme asi posledního, už prchajícího Němce."
To byl pro mne konec koncentračního tábora Osvětim. Když dnes slyším někoho, že holokaust nebyl, nechápu to: pro mě to byla tvrdá a krvavá realita.
Tomáš Radil je vědecký pracovník v oblasti výzkumu mozku a profesor psychologie, je autorem knihy Ve čtrnácti sám v Osvětimi, jež vyšla loni.
