Připomeňme si, že nejvyšší představitelé Ruské federace a USA se nesešli na plnohodnotné schůzce od roku 2013 a bilaterální vztahy obou zemí jsou v současnosti na velmi nízké úrovni. Předmětem jejich rozhovoru byly dva problémy zatěžující mezinárodní společenství v průběhu poslední let. Jedním z nich je takzvaná syrská krize, která je součástí širšího blízkovýchodního problému. Druhou aktuální hrozbou mezinárodnímu míru je ruská agrese proti Ukrajině.
Schůzce na výjimečnosti přidávala i skutečnost, že oba prezidenti měli krátce před setkáním možnost vyjádřit své postoje při vystoupení na Valném shromáždění OSN.
Putin drží v rukou silné karty
Většina komentátorů se v předvečer jednání shodovala v tom, že Vladimír Putin tentokrát drží v rukou silné karty. Představy USA a EU o řešení syrské krize mají daleko k naplnění. Takzvaná demokratická opozice opakovaně prokazuje svou vojenskou i politickou neschopnost. Na místo diktátora Asada pretenduje ještě hrůznější režim Islámského státu.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Rusko je jediná velmoc, která je v Sýrii bezprostředně přítomna - v Tartu provozuje námořní základnu a významně rozšiřuje letiště v Latákiji. Zjevně proto, aby se mohlo stát operační základnou pro dostatečné množství bojových letounů. Podtrženo a sečteno, Moskva je v očích mnoha komentátorů hráčem, který by mohl přispět k nalezení obecně přijatelného a hlavně fungujícího řešení.
Také vývoj na Ukrajině zatím probíhá k plné spokojenosti Moskvy. Kremlu se nepodařilo rozbít státnost svého souseda. Nicméně dlouhodobý konflikt, byť ve stavu příměří, je ze strategického pohledu výhodný pro Kreml. Ukrajinu totiž osudově zatěžuje a účinně jí brání v integraci s EU. Jak můžeme vidět na příkladech jako je Podněstří, Abcházie nebo Jižní Osetie, Moskva takové „zamrzlé“ konflikty dokáže udržovat celá desetiletí, aby si tak uchovávala možnost konflikt podle potřeby eskalovat nebo naopak tlumit.
„Výměna“ Ukrajiny za Sýrii?
Jedna z možných variant očekávané dohody obou lídrů byla jakási „výměna“ Ukrajiny za Sýrii - tedy situace kdy by Moskva dostala volnější ruku ve vztahu ke Kyjevu a Spojené státy by získaly podporu Moskvy ve své politice vůči Damašku.
Nic takového se nestalo. Bílý dům zhodnotil schůzku jako „praktickou výměnu stanovisek“ k otázkám Ukrajiny a Sýrie a podobně jalové bylo i stanovisko Kremlu.
Vladimír Putin se bezprostředně po jednání sešel s ruskými novináři, se kterými se podělil o své dojmy. Jak řekl, je spokojen s tím, že se jednání vedla v otevřeném duchu. I když se strany na některých bodech neshodly, existuje mnoho otázek, na kterých se naopak země shodují.
Přeloženo do normálního jazyka, ani jedna strana nedosáhla ničeho, co by mohla, nebo chtěla, veřejně oznámit. To, že se na některých bodech Rusko a Spojené státy shodnou a na některých bodech nikoli, je prázdná fráze, která nepřináší žádnou novou informaci. A stejnou hodnotu má prohlášení o tom, že pan prezident Putin doufá ve vyváženost budoucích jednání. Zdá se tedy, že se Kremlu nepodařilo vyjednat nic, co by připomínalo očekávanou „výměnu“ Ukrajiny za Sýrii.
Možná bychom se měli ptát, jak moc je pravděpodobné, že se Moskva chce podílet na nějakém mírovém řešení. Zda vůbec bylo reálné očekávat od schůzky něco víc než konstatování, že se Kreml a Bílý dům v něčem neshodnou a v něčem ano.
Rusko nenabídlo alternativu, Asadův režim je příčinou krize
Vzhledem k tomu, že situace v Sýrii hrozí přerůst v něco horšího, než je Asadův režim, se Moskva může ironicky usmívat a připomínat, že od počátku kritizovala strategii Západu. Nicméně skutečností zůstává, že Rusko nenabídlo nic, co by mohlo představovat použitelnou alternativu.
Režim Bašára Asada je skutečně menší zlo než Islámský stát, nicméně návrat k situaci před povstáním z roku 2011 není realistický. Je to totiž právě asadovský režim, který nezvládá řízení země a je příčinou její vnitřní krize. V Sýrii platí už víc než padesát let výjimečný stav. Na rostoucí nespokojenost lidí odpovídal dědičný syrský prezident stupňujícími se represemi, včetně bombardování obytných čtvrtí těch měst nebo regionů, které byly podle představ Damašku málo loajální.
Syrský stát se nehroutí kvůli piklům Západu, ale v důsledku neschopnosti vlastního vedení. Na tom nic nezmění ani podpora z Teheránu, ani z Moskvy. Vojenská podpora sice může zachránit prohrávající režim, ale budoucnost mu nezaručí.
Prezident Obama ve svém vystoupení v OSN konstatoval, že existence silného Ruska, spolupracujícího s mezinárodním společenstvím, je v zájmu Spojených států. To je jistě pravda i z pohledu Evropy. Moskva by skutečně mohla a měla být součástí mírového řešení v Sýrii a především na Ukrajině. Musela by to ale sama chtít, musela by pro mír udělat něco víc, než jenom přicházet s profesionálně zakulacenými deklaracemi.
Ostatně - mír na Ukrajině je plně v rukou Kremlu. Stačí, když přestane poskytovat vojenskou a materiální pomoc rebelům, a kyjevské vládě umožní, aby obnovila kontrolu hranic s Ruskou federací. Takzvané lidové republiky v Doněcku a Luhansku se zhroutí jako domeček z karet a Kyjev bude moci s podporou EU a za dohledu Moskvy naplnit minské dohody.
Je ale otázkou, jak realistické je takové očekávání ve vztahu k současnému Rusku. Nezapomínejme, že v Kremlu vládne režim, který svou zkorumpovaností a neschopností dovedl svou zemi do krize přesto, že měl a stále má zajištěné obrovské příjmy z exportu ropy, plynu a dalších surovin. Pro zamaskování své neschopnosti neváhal rozpoutat agresi proti Ukrajině. Demokracie je v Kremlu neslušné slovo a představa, že nespokojení občané mohou svrhnout neschopné vládce, je pro ruské vládnoucí kruhy noční můrou.
Je proto nutné se obávat, že Vladimír Putin si lépe porozumí s Bašárem Asadem než s Barackem Obamou.
