Turecký prezident Erdogan byl v září 2015 nejvýznamnějším hostem při otevření nové ústřední mešity v Moskvě. Summit G20, konaný následující měsíc v turecké Antalyi, byl zase jedním z mála vrcholných podniků, kam byl pozván i ruský prezident (na rozdíl třeba od setkání G8).
Turecké potraviny měly volný přístup na ruský trh, kde měly nahradit západní zboží, vytěsněné Putinovým embargem. Ruští turisté si už dávno oblíbili turecká letoviska.
Turečtí stavitelé budovali v Rusku mrakodrapy i fotbalové stadiony. Ankara byla po Berlínu druhým největším importérem zemního plynu a přímo strategický význam měl pro Kreml projekt „Turkish Stream“, který měl nahradit dříve zrušený plán „South Stream“. Nešlo o nic menšího, než najít pro ruský plyn spolehlivou cestu do Evropy, obcházející neklidnou Ukrajinu.
To vše se změnilo koncem listopadu, když turecké stíhačky sestřelily ruský bombardér, který při útoku na turkojazyčné skupiny v Sýrii opakovaně porušil turecký vzdušný prostor. Reakce Kremlu byla velmi ostrá a s časem se nezmírnila. Moskva označila incident za ránu do zad, obvinila Ankaru z napomáhání Islámskému státu a vyhlásila proti svému nedávnému strategickému partnerovi celou řadu ekonomických a politických sankcí.
Ruská vláda zastavila dovoz tureckých potraviny a zemědělských výrobků, zavedla víza pro turecké občany, vykázala ze svých stadionů turecké fotbalisty a tureckým stavebním firmám zakázala podepisovat nové smlouvy. Zrušila také charterové lety do Turecka a svým občanům důrazně doporučila, aby se vyhnuli rekreaci v tureckých letoviscích. Jinými slovy - Kreml se pokusil co nejvíce omezit turecké příjmy z exportu do Ruska, které v roce 2014 představovaly cca 6 miliard amerických dolarů.
Moskva zvyšuje sázky
Co hůř - mezi Ruskem a Tureckem začalo znatelně růst i vojenské napětí. Po sestřelení svého letadla Kreml výrazně navýšil vojenské kapacity v Sýrii. Zatímco v počátcích své kampaně Moskva v Sýrii disponovala pouze letadly, která by nemohla obstát v boji proti tureckým stíhačkám, dnes má na potenciálním bojišti rozvinutý systém S 400, výrazně znesnadňující pohyb jakýchkoli nepřátelských letadel ve svém dosahu. Zároveň do Sýrie přesunula své nejmodernější bojové letouny Su-35.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Kreml také poslal dalších 7 000 vojáků na arménsko-tureckou hranici. To vše jsou jasné signály, že Moskva významně zvýšila sázky.
Na druhé straně Turecko rozhodně nedělá dojem, že by se zaleklo rychle rostoucí ruské vojenské přítomnost. I když je turecká armáda v absolutních počtech slabší než ruská, prezident Erdogan se může spoléhat na její vysokou bojovou morálku a také skutečnost, že by se konflikt odehrával v blízkosti vlastních základen a letišť. Proto by Ankara dokázala své síly rozvinout a nasadit mnohem rychleji než Moskva.
A v případě delšího konfliktu, kde by se mohl projevit menší vojenský potenciál Turecka, může zase počítat s podporou Severoatlantické aliance. Jinými slovy - obě strany se mohou cítit být v dostatečně silné pozici a především - být v pokušení docílit rychlý úspěch masivním nasazením svých sil i v případě, že by tomu neodpovídal význam původního incidentu. A to je velmi nebezpečný faktor.
Zdaleka nejde jen o sestřelený letoun
Už jsme konstatovali, že záminkou pro eskalaci rusko-tureckého konfliktu bylo sestřelení ruského letounu, který narušil turecký vzdušný prostor. Jaké jsou ale skutečné důvody napětí ve vztahu mezi oběma zeměmi a jak je pravděpodobné, že se jejich vztahy vrátí k normálu?
Rusko a Turecko si jsou, přes všechny rozdíly, v mnoha oblastech velmi podobné. Obě země mají za sebou velkou imperiální minulost, která v místních elitách zanechala stesk po bývalé velikosti. Obě země si také mohou nárokovat unikátní pozici v mezinárodních vztazích i díky odkazům na náboženství.
Moskva se cítí být „třetím Římem“, nejvyšší pravoslavnou autoritou a proto si pohrává s myšlenkou, že je by mohla být i vůdcem křesťanského světa. Osmanští sultáni se pak tradičně považovali nástupce chalífů a tedy vůdce všech pravověrných muslimů. Turecko se proto může cítit být povoláno k tomu, aby stanulo v čele islámské civilizace. V Ankaře jsou stále zřetelnější projevy nostalgie po časech, kdy Osmanská dynastie ovládala velkou část Evropy, Blízkého východu i severní Afriky.
Obě země mají v čele politiky čelící podezření z korupce. Muže, kteří se dívají na demokracii západního střihu s neskrývaným podezřením. V obou zemích hraje armáda mimořádně důležitou roli.
Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak se budou vztahy mezi Ruskem a Tureckem dále vyvíjet. Dokáží země schopny sladit své ambice, které na sebe naráží nejen v Sýrii, ale také ve například ve střední Asii? Tu by sice Moskva ráda považovala za sféru svého vlivu, ale Ankara se cítí být povolána díky jazykové a náboženské blízkosti prosazovat svůj rostoucí vliv.
Ruská a turecká ekonomika se doplňují
Na druhou stranu jsou ekonomické zájmy obou zemí do značné míry komplementární. Turecká ekonomika se úspěšně modernizuje a v mnoha oblastech je plně konkurenceschopná. Jako příklad uveďme třeba automobilový průmysl. Turecké automobilky jsou plně integrovány do globální sítě s ročním objemem exportu kolem 20 miliard amerických dolarů, což jsou čísla, která může Moskva Ankaře jenom závidět.
Rusko je také vhodným trhem i pro zemědělství a další oblasti tureckého hospodářství, které zatím za absolutní světovou špičkou zaostávají. Také Rusko, jako surovinový exportér, objektivně potřebuje mít dobré vztahy s Tureckem nejen, aby si zajistilo jeho poměrně významný trh, ale také proto, aby přes turecké území exportovalo své suroviny do Evropy a především - aby zamezilo takovému exportu ze strany další producentů ropy a plynu. Tedy zemí střední Asie, Íránu a perspektivně i zemí Arabského zálivu.
Pokud by se Moskvě díky Ankaře podařilo takový export jistě ne zablokovat, ale alespoň výrazně zkomplikovat, výrazně by tím vzrostl ekonomický i politický význam Ruska v evropské politice.
Prezident Putin nám zatím svou hysterickou a nekvalifikovanou politikou vůči Turecku nahrává, protože Ankaru doslova tlačí do užších vazeb na euro-atlantické prostředí. Přesto bychom neměli pouštět ze zřetele, jak moc je pro Evropu důležité udržet co nejlepší vztahy s Tureckem a co nejvíce posílit jeho stále ještě demokratický politický systém. Možnost, že by v Ankaře převládly autoritářské tendence současného prezidenta Erdogana, Turecko by se sblížilo s Ruskem a obě země by společně začaly vystupovat jako důsledný jako oponent Západu, totiž patřila a patří mezi velmi nežádoucí scénáře.
