Po svržení Muammara Kaddáfího v roce 2011 se moci ujal nejprve tzv. Národní kongres, který zemi dovedl k všeobecným volbám. Jako v mnoha dalších případech, volby vykazující některé rysy demokratického hlasování nic nevyřešily, protože jejich výsledky odrážely především momentální rozklad sil a schopnost jednotlivých frakcí kontrolovat průběh voleb na konkrétním území. Rozhodně nevedly ke zformování kompetentní vlády, schopné kontrolovat situaci v zemi.
Zvoleno bylo široké spektrum sil – od islamistů, sdružených v organizacích jako Blok mučedníků, nebo Strana spravedlnosti a budování (JCP), přes různé válečné barony, včetně generála Haftara, až po přesvědčené liberály, spatřující budoucnost země v zavedení demokracie, inspirované západními hodnotami.
Po volbách v roce 2014 se moc v zemi rozpadla mezi tři subjekty – islamistické milice se základnou v Misurátě, protiislamistické skupiny se základnou v Tripolisu a konečně mezinárodně uznávanou Sněmovnu reprezentantů se sídlem v Benghází.
V této situaci Evropa promarnila dobrou příležitost dosáhnout s relativně malým úsilím stabilizace země. Namísto toho se země propadala do chaotického válečného konfliktu, živeného masivními dodávkami zbraní a nelegálním obchodem s libyjskou ropou. Na tom nic podstatného nezměnily ani Spojené národy, které sice dodávky zbraní a nelegální obchod s ropou zakázaly, ale nedokázaly jim zabránit.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul České republiky v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Dalším pokusem mezinárodního společenství o uklidnění v Libyi byla dohoda Rady bezpečnosti OSN podpořit tzv. vládu národní jednoty, vedené Fajizem as-Sarradžím (GNA). Tuto vládu následně uznala naprostá většina mezinárodního společenství, včetně zemí EU, ale boje mezi jednotlivými frakcemi pokračovaly. Postupem času se z bojů vynořil jako nejsilnější hráč Chalífa Haftar, velitel tzv. Libyjské národní armády (LNA) a od roku 2016 polní maršál (profil Chalífa Haftara najdete v tomto článku).
Tento profesionální voják, původně podporující plukovníka Kaddáfího a úspěšný student moskevské Frunzeho vojenské akademie, se počátkem devadesátých let postavil proti libyjskému diktátorovi a strávil téměř dvacet let v USA, kde mj. získal americké občanství.
V současnosti je nejsilněji podporován z Moskvy - a to včetně vyslání skupiny neoficiálních bojovníků tzv. Wagnerovy armády, která Haftarovi poskytuje podporu vyspělých zbraňových systémů. Hlavním sponzorem vlády národní jednoty premiéra Sarradžího je naopak Ankara, která mu neváhá poskytovat nejen dodávky zbraní, ale v posledních dnech dokonce do Libye vyslala vojenský kontingent na podporu mezinárodně uznávané vlády.
Vše ukazuje na to, že Kreml se dokázal v Libyi etablovat jako významný a možná rozhodující hráč. To velmi připomíná situaci v Sýrii. Připomeňme si, že když prezident Putin vyslal ruské vojáky v roce 2015 do této blízkovýchodní země, byl všeobecně považován za outsidera. Síly stojící proti Assadovi ovládaly naprostou většinu země a byly podporovány celou řadou států, jejichž potenciál mnohokrát převyšoval všechno, co mohl Kreml v Sýrii investovat.
Všeobecně se očekávalo, že Moskva intervenovala v Sýrii jenom proto, aby svůj vliv v Sýrii ve vhodnou dobu vyměnila za západní ústupky na Ukrajině. Ovšem jednoznačný úspěch ruské a iránské podpory Assadovi nakonec vedl k tomu, že žádnou výměnu Putin nabídnout nemusel a z obou konfliktů zatím vychází jako jasný vítěz. A dnes se zdá, že podobný scénář se může opakovat i v Libyi.
V Libyi platí příměří. Válčící strany přijaly výzvu Erdogana a Putina |
Na první pohled to není moc logické. I v libyjském případě platí, že skutečná vojenská a hospodářská síla Ruska je významně slabší než potenciál řady dalších stran, angažovaných na jedné či druhé straně konfliktu. A to nemusíme hovořit o USA nebo EU. Dokonce i Saúdská Arábie má vyšší vojenský rozpočet než Moskva. Navíc je ruská ekonomika stále velmi křehká a pravděpodobně by neunesla nějakou delší zátěž konfliktu ve vzdálené zemi, která nemá pro Rusko žádný bezprostřední význam.
A přesto – návštěva kancléřky Merkelové v Moskvě, pozvání Ruska na summit v Berlíně, stejně jako poslední jednání Ruska a Turecka s vůdci dvou klíčových libyjských frakcí (GNA a LNA) ukazují, že prosazení míru v této severoafrické zemi dnes nezáleží ani tak na Washingtonu nebo Bruselu, jako spíše na Moskvě a Ankaře.
Pokud se chce Západ vyhnout dalšímu vyostření krize, pokud chce zabránit tomu, aby od libyjských břehů vyplula do Evropy další vlna migrantů, nebo aby se zhoršila bezpečnostní situace v pásmu Sahelu, musí jednat nejen s Tureckem, ale i s Ruskem. A to je přesně ten výsledek, který vyhovuje prezidentu Putinovi.
