Hadičky, které drží nemrtvou stranu při jakémsi zdánlivém životě po životě, jsou poslanecké posty. Ty získali členové a členky VV při volbách legitimně a mohou s nimi naložit, jak se jim zlíbí. To však neznamená, že slova o konstruktivní opozici, hlasování pro každý užitečný návrh a podobná, jimiž nešetří Radek John, jsou něco jiného než plané tlachy. Zbytková strana nemá program, důvěryhodnost, přesvědčivé osobnosti (snad s výjimkou Kateřiny Klasnové) a ani stín důvěry lidí. Kdyby nebylo poslaneckých křesel, neměla by žádný důvod k přežívání.
Není to poprvé
Podobně trapně komicky zanikaly už dvě středové strany. Kdysi ambiciózní Unie svobody a Občanská demokratická aliance. Pravicová Unie svobody vstoupila do radikálně socialistické vlády premiéra Špidly a celý její smysl nakonec spočíval v tom, aby ministři Kühnl a Němec uhájili křesla a výhody z nich plynoucí.
Když zlatý déšť ustal, přemalovala se unie na fialovo a začala propagovat marihuanu, neboť nic jiného neuměla. Ve volbách získala tři desetiny procenta hlasů. ODA umírala o něco důstojněji, ale nakonec z jejího konzervativního programu zůstal jen marný boj s gigantickým dluhem a dojem starších trochu popletených pánů, jimž nikdo nerozumí, a dokonce nerozumějí ani sami sobě.
V obou případech politici neznali svou konečnou diagnózu a do poslední chvíle, jak ze sobeckých zájmů, tak ze zaslepenosti jednali, jako by se strany těšily plnému zdraví. Podobně si dnes vedou i Věci veřejné.
Už je to jedno
Je prakticky lhostejné, kdo se stane v právě odstartovaném volebním maratonu předsedou. I kdyby se v houfu veverek skrýval opravdu mimořádný politický talent, nemůže přivést spolek zničený tím, co odhalil Bártův proces, k normální existenci. Pro veřejnost by bylo patrně nejlepší, kdyby předsednické křeslo obhájil v červnu Radek John. Lepší bavič proti své vůli se mezi členy nenajde. Leda by véčka na poslední chvíli odloudila Paroubkovi nesmrtelného Jiřího Krampola.
To, že VV už nežijí, však v politice ještě neznamená, že nemohou jednat. Vzpomeňme jen na dávnou aféru s katarským princem Sáním a zbrojní obchody, které spáchal v prvním případě Pavel Němec a v druhém Karel Kühnl z Unie svobody. Se svými poslaneckými mandáty mohou lidé, které patrně stále řídí ze svého politického záhrobí Vít Bárta, docela čile obchodovat.
Přejme jim to, patří to k demokracii a k té české zvlášť.
