Vláda však pochopitelně zdůrazňuje věci, které se nepovedly či které se nepovedly tak, jak si odboráři původně plánovali. Předně: žádný dopravní kolaps nenastal, lidé se na stávku připravili, řadu záležitostí patrně odsunuli, použili rozšířená kola i nohy. V Praze tak zavládl spíše nedělní klid, nikoliv hektická a nervy cuchající zácpa.
Takřka fiaskem pak skončil protestní odborářský pochod. Namísto sevřených odhodlaných šiků se po hlavním městě coural spíše hlouček, mnoho nechybělo a novináři s policisty, tedy představitelé dvou hlavních "monitorujících" profesí, hráli přesilovku. Nebýt potyčky s Miroslavem Kalouskem a poněkud trapného obviňování, že ministr financí sehrál roli agenta-provokatéra, zůstalo by po celém marši, jenž měl demonstrovat sílu odborových centrál, jen pár žánrových obrázků na zpravodajských webech.
Budeme-li čtvrteční stávku bilancovat jako zápas odbory versus vláda, skončila patrně remízou. Ale jedna stávka stejně zpravidla ničím nepohne. Celou sérii tohoto podivného play-off tak rozhodnou až další zápasy. Odbory pochopily, že chtějí-li něčeho dosáhnout, musí přidat: jednodenní stávka neznamená pro většinu lidí velkou komplikaci, mnozí ji dokonce mohli vnímat jako milé zpestření každodenních stereotypů. Avšak trvala-li by tři dny či týden, lidé v celé zemi by už určitě pocítili její nepříjemné zuby. Zvláště pokud by stávkovali nejen zaměstnanci v dopravě, ale i v jiných odvětvích. A kdyby se přidali i "topiči elektrárenští", mohl by v celé zemi nastat rychlý kolaps.
Vládě se může paradoxně přihodit, že bude ve dnech po stávce slabší než v den stávky. Zejména tehdy, pokud Věci veřejné zavětří svou šanci a začnou hrát roli odborářských velvyslanců ve vládní koalici. Vládní reformy se konzistencí rozhodně vykázat nemohou, a začnou-li do nich VV přisypávat ingredience dle (též nekonzistentních) odborářských receptů, zrodí se totální mišmaš.
A právě reformy je nutno označit za hlavního poraženého. Ty vládní jsou kritizovány nejen zleva, ale i zprava řadou ekonomů a jejich případný pozitivní efekt je velmi sporný. Odbory spíše jen kritizují, ucelenou reformní koncepci od nich nelze očekávat. Co však může z vyhroceného souboje vlády s odboráři vzejít? Buď vláda ustoupí a žádné reformy nebudou: špatně. Nebo vláda neustoupí, dupne si a na důkaz své síly prosadí věci, které nyní ušila hodně horkou jehlou: špatně. Nebo nastane permanentní politický a stávkový chaos: super špatně.
Žádné dobré řešení mne nyní nenapadá. I když jedno vlastně ano: je statisticky prokázáno, že devět měsíců po velkém výpadku elektřiny ve velkoměstě povyskočí ukazatele porodnosti. Občasné stávky v elektrárnách (hlavně po setmění) by tak mohly vylepšit bilanci počtu narozených dětí a nakonec by se třeba ukázalo, že je důchodová reforma zbytečná. Bohužel, na strategii "plodné stávky" není česká společnost asi připravena.
