V každém případě je však škoda, že se toho Usáma nedožil - kdyby se mohl dívat na to, jak svět prožívá první výročí jeho smrti, byl by to pro něj největší trest. Z džehenny (výraz pro peklo, pozn. red.) to nejde, takže se nedozví, že je mu vlastně ukradený. Jenže právě tenhle nezájem je zavádějící.
Jako kdysi Západ chyboval, když si líčil Usámu jako druhého Hitlera, nyní znovu mate sám sebe, když si vykládá, že terorismus a al-Káida jsou už jen poslední dohasínající uhlíky ve vychladlém ohniště.
Problém byl v tom, že Západ si al-Káidu vždy vykládal podle svých představ. Jako nějakou armádu. Nahoře je štáb, který plánuje operace a vydává příkazy těm dole. Stačí utnout hlavu a tělo je bez duše. Ale s al-Káidou je to jinak. To je mnohem víc myšlenka než organizace. Kdo chce, ten se přidá. Jede se na víceméně vlastní triko. Společná idea: kdo je dobrý muslim, ten bojuje proti Západu.
Ideologie al-Káidy stále žije |
Myslet si, že když utneme hlavu, padne i myšlenka, je omyl.
Tohle není argumentace zamrzlá v časech "války s terorismem". Je to jen věcná připomínka, že pokud před jedenácti lety Západ teroristy velmi přecenil, teď by mohl udělat chybu v opačném gardu a podcenit je.
Vzpomínáte ještě: v křečovité atmosféře let po 11. září se na Západě prosadila představa, že ve světě islámu se šikují celé armády k osudovému střetu civilizací. Představa, že celý muslimský svět jen hoří touhou nás vyhodit do povětří, byl jen náš západní sebeklam. Usáma k tomu sice vyzýval, ale drtivá většina muslimů ho ignorovala. Ale pár tisíc se připojilo. To stačilo. Jestli jich nyní zůstane pár stovek (a ono jich je víc), stačí to taky.
Jen si vzpomeňte, kolik lidí bylo potřeba k 11. září. Kolem dvaceti.
Ale to byla celkem sofistikovaná operace. Na vyhození vlaku do povětří stačí pár lidí. A nemusí mít spojení na jakousi "centrálu". Je jedno, jestli v metru vybuchnou bomby ve třech vlacích v rámci dlouhodobě připravované akce vedené nějakými šéfy, nebo jestli je tam přinesou tři horlivci, kteří se na tom domluvili před měsícem v záchvatu fanatismu.
Hrstky bláznů se najdou vždy
Jistě, al-Káida na tom není dobře. Arabové dali během arabského jara najevo, že je zajímá lepší život, a ne odpalování bomb. Je to vidět i na číslech. Ještě v roce 2005 si například 61 procent Jordánců myslelo, že al-Káida a bin Ládin jsou v mezinárodních vztazích pozitivní silou.
Smrt Usámy bin Ládina na stránkách amerického tisku
Pak "pozitivní síla" provedla vlnu krvavých atentátů Jordáncům přímo v jejich metropoli a počet sympatizujících se propadl na 24 procent. Loni to bylo jen 13 procent. V Indonésii věřilo Usámovi v roce 2003 59 procent lidí, loni na jaře jen 26 procent. Podobný propad byl i mezi Palestinci nebo Pákistánci.
Jenže jak bylo řečeno: al-Káida nepotřebuje armádu. Stačí pár stovek fanatiků roztroušených po světě. A to je důvod, proč je omyl strkat al-Káidu do márnice.
Říká se, že v Afghánistánu se bojuje za to, aby se z něj znovu nestal cvičák teroristů. Mezitím však vznikly jiné. Arabské jaro je možná považováno za posun Arábie správným směrem - současně ale také vytvořilo chaos a všeobecné pařeniště, kde se skupinám volně napojeným na "myšlenku" daří jako v inkubátoru.
Tvrzení, že svět je rok po smrti bin Ládina bezpečnější, by si dovolil jen hazardér. Útoky přicházejí pořád, byť se je podařilo odklonit do míst, kde teroristé jsou doma. Ale byli chyceni i ti, kteří plánovali útoky proti Západu. Naposledy to byl před několika dny plán obsadit velkou výletní loď.
Megaakce 11. září pořád táhne. Oheň sice neplápolá naplno, ale uhlíky jsou stále žhavé. To, že je už tolik nevnímáme, můžeme brát i jako kladnou zprávu: totiž že vidíme hrozbu teroru konečně ve správné perspektivě. Ale to, čemu říkáme al-Káida, nebude pryč ještě hodně dlouho. A možná nikdy.
