Kolumbijci mír s FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) velmi těsně odmítli – za neúčasti více než 60 % voličů. Dohoda přitom k referendu ani jít nemusela. Kolumbie si tak přidala další výjimku z pravidla.
Radek BubenAutor je latinoamerikanista. Působí na Středisku iberoamerických studií FF UK a je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů |
V latinskoamerickém kontextu je totiž andská země svým vývojem osobitá. Prakticky od nezávislosti měla v zásadě civilní a ústavní vlády, bez krvavých vojenských diktatur. Politiku kontrolovaly dvě historické politické strany: konzervativci a liberálové. Vše však doprovázelo rozsáhlé paralelní násilí. To se odehrávalo jak v rámci občanských válek, kdy třeba na počátku 20. století padlo za pár let kolem sto tisíc lidí, tak na jiných úrovních sociálních a ekonomických vztahů.
Od konce čtyřicátých let zasáhla zemi vlna násilí mezi oběma stranami a též uvnitř nich. Katastrofa na chvíli vynesla do čela země vojenského diktátora, jenž strany odstavil, ale hlavně: vyžádala si kolem čtvrt milionu mrtvých. Konec padesátých let znamenal chvilkové zklidnění a návrat obou zmíněných stran k moci, ale zde se již objevil počátek konfliktu, který Kolumbii dělí do dnešních dnů a o jehož ukončení se rozhodovalo.
Boj proti nerovnosti s puncem teroristů a dealerů drog
Kolem tohoto konfliktu se u nás objevuje mnoho až příliš zjednodušených tvrzení, jež se pak odráží i v hodnocení výsledku nedělního hlasování. Když totiž byly FARC v roce 1964 založeny, dělo se tak v kontextu, kdy si moc ve státě explicitně rozdělily a opět monopolizovaly obě politické strany. Země trpěla obrovskou nerovností na venkově, která se od té doby ještě prohloubila; dnes necelé půl procento lidí vlastní zhruba polovinu půdy. A na kontinentě to byly tehdy roky revolučních hnutí, kdy v gerilách bojovali i kněží.
U nás se však klade víc důraz na poslední fázi konfliktu a na líčení FARC jako pouhých obchodníků s narkotiky, teroristů a únosců. Těmto aktivitám se samozřejmě věnují, ale je to i z toho důvodu, že pokusy jejich předchůdců o civilní politický boj skončily v osmdesátých a devadesátých letech jejich vyvražděním.
Vedle FARC totiž v zemi působily i brutální paramilitární ultrapravicové skupiny. Armáda si pak ještě nedávno „vylepšovala výsledky“ zabíjením civilistů vydávaných za partyzány. Od poloviny 90. let se však FARC staly silou, jež brala válku jako styl života a obchod s drogami jako zdroj obohacení, a to v době, kdy měly i dvacet tisíc mužů. Ve zbytečné válce vraždily civilisty, verbovaly děti a páchaly teroristické útoky.
Jednou nastoupenou cestu není snadné opustit. Avšak zahnáni do kouta úspěšnou tvrdou politikou bývalého prezidenta Uribeho, v situaci obratu v kubánsko-amerických vztazích a za rozkladu levicové vlády ve Venezuele, neměli vůdci gerily jinou racionální možnost než se dohodnout. Santosova vláda k tomu projevila navíc jasnou ochotu.
Propásli vítr z levoboku
Povstalci ale propásli vhodný moment k jednání. Kdyby se dohodli během zkrachovalých rozhovorů na konci devadesátých let, jež jenom využili ke svému posílení, mohli se transformovat v politickou sílu v době jasné konjunktury jihoamerické levice.
Takto nejenom vše promeškali, ale diskreditovali i zbylou civilní levici v zemi. V době, kdy Bogotě vládl levicový starosta, působily FARC stále v horách. Nebýt toho, mohla mít nějaká forma levice naději i na vyšší posty. Místo toho byla Kolumbie svou pravicovostí opět skoro unikátem.
Nyní se vedení FARC a vláda rozhodli násilnou situaci v zemi zásadně zmírnit, kombinovat liberálně-demokratický režim s absencí ozbrojeného konfliktu a ukončit tak kolumbijskou regionální anomálii. Výraz „zásadně zmírnit“ je na místě: v zemi je stále ještě jiná ozbrojená skupina (ELN) a část FARC nemusí poslechnout vedení. Obavy jsou i z verbování partyzánů do kriminálních struktur. Proč však Kolumbijci dohodu odmítli, byť těsně?
Mír navzdory referendu
Hlavní důvod není odpor k míru, ale ke konkrétním aspektům dohody, jež dokázal akcentovat její hlavní odpůrce, exprezident Uribe, politik plný elánu, který nemůže kvůli logice prezidentského systému znovu kandidovat a tak ostřeluje svého nástupce „zvenku“. Pomohla mu i gerila svou stále nevysokou empatií k obětem konfliktu. Faktická amnestie, automatické zastoupení v parlamentu, výhody pro novou levicovou stranu, to vše by se dalo akceptovat, ale v situaci, kdy by bylo jasné, že bez těchto kroků bude pokračovat krvavý konflikt.
FARC ale ztratily svou hlavní sílu a jejich vedení již další „boj“ zjevně vzdalo. Podmínky, jež mohly vyjednat koncem devadesátých let, jsou nyní považovány za příliš štědré. Třeba středoamerické míry se uzavíraly v momentě vzájemného vyčerpání, za relativního patu.
Během mírových jednání na konci devadesátých let byly výhody na straně silné gerily, jež na vládu nachystala past. Kdyby tehdy... Nyní měla výhodu vláda, ale jednala celkem vstřícně. Past si však nachystala sama na sebe slibem referenda. Kdyby rovnou...
To však neznamená, že se země vrací do status quo ante. Kdyby tomu tak bylo, referendum by prošlo. Bude se muset zkrátka hledat jiná cesta úpravy míru s FARC, do níž Santos zjevně zapojí i svého předchůdce Uribeho. V „národě navzdory sobě“ tak nejspíš zavládne mír navzdory referendu.
