Kalousek byl na finance odjakživa nachystán, podobně jako Schwarzenberg na zahraničí. S Johnem byl (a bude) problém, daný už tím, že je neotřelým nováčkem nejen on, ale i celé Věci veřejné. A s tou neotřelostí může být trápení.
Na druhý pohled ODS vůbec vládu sestavovat nemusela. Nebýt těch nových stran, mohla být v opozici a v úpadku. Její politickou současnost ty dva koaliční partneři zachránili. A to se honoruje.
Seznamte se s vládou premiéra Nečase |
TOP 09 má tři klíčová ministerstva, na nichž bude ležet tíha změn – finance, zdravotnictví a sociální věci. To je od topáků odvážné – všechnu hořkost nutných sociálních a finančních reforem slíznou oni.
Další silné a dosti třaskavé téma, korupci, drží v ruce VV. Válčit s korupcí posouváním státu k většímu byrokratickému centralismu je dvojsečné a bojovníci proti úplatkářství do té dvojsečnosti často upadají.
Výsledkem bývá větší korupce a větší byrokracie, živná půda k podplácení. Držet ministerstvo vnitra je proto ožehavé nejen pro nezkušeného Johna. Ale vítěz nad korupcí může získat hodně. Stejně jako úspěšní reformátoři sociální sítě, zdravotnictví a státních financí. Po počáteční hořkosti občanů přijdou vavříny úspěchu.
Skutečnost bývá jinačí – vláda je jedno těleso, rozhoduje v jednom kolektivu a vede jednu politiku. Premiér a předseda ODS je za její politiku odpovědný celkově, za jednotlivé ministry se nikdy neskryje.
Různé taktické tahy, kdo má které ministerstvo, hrají roli skutečně jen taktickou, nikoliv strategickou. Nikdo není tak naivní, aby věřil, že jediný Kalousek zachrání finance a jediný John vyhubí korupčníky.
Úspěch vládních stran stojí a padá s úspěchem vlády jako celku. Nějakou separátní slávu separátní politikou za zády vlády si jednotliví ministři sotva vybojují.
Důležitější než jména ministrů je přiměřená rychlost, s níž vláda vznikla a s níž vzniká její program. Za ústupnost je třeba ODS pochválit.
Je to historický paradox, že důsledkem hlubokého úpadku středopravé politiky je dosud nejsilnější středopravá vláda. Patrně byl úpadek levice ještě hlubší a voliči to postřehli. Období stranických taktik vyvrcholilo poměrně rychlým sestavením vlády.
Přichází čas vládní strategie, což je činnost podstatně jiná než taktika stran. V taktice, ve stranickém sobectví a v hrabání pod svou partaj se může celá strategie vlády jako státního, nikoliv stranického orgánu snadno utopit.
Uvidíme tanec ministrů na špičce nože.
Strany koalice jsou si politicky dost blízko na to, aby mohly rozumně a produktivně vládnout. Nicméně jsou od sebe jako konkurenti v příštích volbách (jedny budou už na podzim) dostatečně vzdálené, aby se ten tanec změnil v balet kostlivců.
