To neděláš dobře s těma sirkama, Jaromíre, říkají ve filmu Vesničko má středisková rostlináři Kuncovi. Nedá si říct a nakonec si zcela zákonitě popálí přirození. To neděláte dobře s tím Šmardou, říkali mnozí sociálním demokratům od chvíle, kdy svého místopředsedu nominovali do funkce ministra kultury místo prezidentova milce Antonína Staňka. Po téměř třech měsících jim Miloš Zeman řekl, co muselo být od počátku jasné i většině socialistů - Michala Šmardu ministrem nejmenuje.
Jenže namísto toho, aby sociální demokraté ony tři měsíce využili k hledání řešení, které mohlo vypadat jako jakýs takýs kompromis, tento čas trestuhodně promrhali. Neustálým oddalováním věci, čekáním na další a další termíny a doufáním v nějaký zázrak, který nepřišel. Dnes před sebou mají pouze dvě řešení, obě špatná.
Fotogalerie |
Zaprvé mohou principiálně odejít z vlády. Jenže to už jim dnes žádné kladné body nepřinese. Pokud by mělo, museli by to socialisté udělat na konci června, kdy se prezident Zeman poprvé sešel se Šmardou a mezi čtyřma očima mu sdělil, že ho do čela kultury nejmenuje. Od té doby to věděli všichni v čele s předsedou ČSSD Janem Hamáčkem, ideální příležitost pro odchod měli při tehdejším hlasování o nedůvěře vládě. Přes silácké řeči couvli.
Od té doby se situace navíc přece jen posunula. Předně tím, že Miloš Zeman po řadě urgencí nakonec Antonína Staňka odvolal. Zadruhé v ČSSD začali i největší odpůrci vlády otáčet s tím, že mít možnost v kabinetu sem tam něco prosadit a dosazovat své lidi na ta či ona místa je pro ně přece jen přínosnější než mít rozhádanou partu patnácti poslanců v opozici, kde by po nich neštěkl ani pes. Zvlášť pokud by se jejich odchod točil kolem jednoho jména, které před oněmi třemi měsíci většina lidí v Česku ani neznala. To by bylo pro voliče ČSSD – anebo spíš pro jejich bývalé voliče – nepochopitelné.
Ideální podmínky pro kompromis – byť by beztak působil upoceně – jim poskytoval sám Šmarda. Tím, jak zprvu opakoval, že ministrem vlastně být nechce, a pokud by Hamáček řekl, milerád se toho vzdá. Jenže když se zdálo, že jde vše do finále, zřejmě i pod vlivem odpůrců vlády z řad ČSSD otočil. Tím se přiblížilo nevyhnutelné, totiž Zemanův předvčerejší výrok.
Rozpočet nikdo nezbaští
Druhou variantou pro ČSSD je Šmardovu nominaci stáhnout a ve vládě přesto zůstat. Po všem, co se odehrálo, by to ale působilo trapně. Nesmírně trapně. Dojem by nemohlo vylepšit, ani kdyby socialisté zůstali, ale z vlády odcházeli vzápětí kvůli neshodám o miliardách z rozpočtu, což někteří z nich považují za „únikovou variantu“. Už by jim to totiž nikdo nezbaštil.
Porušuješ ústavu, řekl by premiér Zeman prezidentovi Zemanovi Miloš Zeman v pořadu Sedmička z roku 1998 |
Na tomto místě je třeba říci, že čistě formálně se ČSSD v této nezáviděníhodné situaci ocitla trochu nespravedlivě. Prezident Zeman se samozřejmě pohybuje nejen na hraně ústavy, ale spíš za její hranou. Odmítnutí ministra kvůli jeho údajné neodbornosti pro daný resort je směšně účelové. Zvlášť v zemi, kde mohli třeba Martin Stropnický, Karla Šlechtová či kdysi Karolína Peake dělat ministry obrany.
Jenže na věc je také nutné nahlížet z hlediska reálné politiky. Kde není žalobce, není soudce. Premiér Babiš ikskrát řekl, že na prezidenta kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu nepodá. Ústavní žaloba na Zemana vzešlá ze Senátu je také mimo mísu, protože by se k ní musela připojit většina poslanců. Ve Sněmovně ale mají většinu ANO, komunisti a SPD, tudíž nic takového nepřipadá v úvahu. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme protestovat, ale to je asi tak všechno, co lze dělat. Respektive příště si můžeme zvolit někoho jiného.
Miloš Zeman má navíc kromě dvakrát vyhrané přímé prezidentské volby za sebou příklady z minulosti. V roce 2013 odmítl po pádu Petra Nečase 101 hlasů a kandidátku na premiérku Miroslavu Němcovou, místo toho jmenoval kabinet Jiřího Rusnoka. Ten vládl bez důvěry Sněmovny několik měsíců. Mimochodem, pro důvěru této vládě tehdy hlasovali i sociální demokraté.
Kvůli Šmardovi se křičí víc
Ti možnost kategorického požadavku na ústavní žalobu pod pohrůžkou odchodu z vlády promrhali i loni, když prezident stejně svévolně jako dnes Šmardu nejmenoval ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Jenže tehdy to veřejnost prožívala tak trochu méně, protože Poche je přece symbolem nečistých praktik na pražském magistrátu. Přitom šlo o tu samou situaci.
Zeman nejmenuje Šmardu ministrem, chce od Hamáčka jiného kandidáta |
Kvůli Šmardovi se nyní křičí víc. Zapříčinilo to i domnělé těsnější sepjetí prezidenta Zemana s premiérem Babišem, které je ovšem zhruba stejně pevné, jako bylo tehdy. V ulicích je od té doby víc demonstrantů. Ale průzkumům volebních preferencí i žebříčkům popularity politiků ti dva stále neochvějně dominují. Podle tři dny starého průzkumu agentury STEM Miloši Zemanovi důvěřuje 57 procent lidí, ještě o procento víc než loni.
Co nyní udělají socialisté, možná zatím nevědí ani oni sami. Z Babišova okolí uniká, že by si jejich odchod z vlády snad i přál. Prý už má domluvenu osmičku poslanců z ČSSD, odpadlíků od SPD a možná i nového hnutí Trikolóra Václava Klause mladšího, kteří by umožnili vládu jeho menšinového kabinetu. Socialisté tak v rukou žádné trumfy nemají. Odejít s jakous takous ctí by jim nejspíš umožnilo jen to, kdyby státní zástupce obžaloval Babiše kvůli kauze Čapí hnízdo. Zatím jsou na tom jako rostlinář Kunc z Vesničky mé střediskové.
