Zároveň bychom se tak zbavili, že Česká republika dříve či později zkrachuje jako Řecko.
Je pozoruhodné, že se tak děje na mimořádné schůzi a nakvap, bez masivní vysvětlovací kampaně, a většina české veřejnosti vlastně ani netuší, co se na ni chystá.
Nebo spíše tuší jakési útržky – že pacienti budou platit v nemocnici místo šedesáti korun na den stovku, že si budou muset připlatit na lepší umělý kyčel, jinak dostanou levný standard, že podraží potraviny a léky, protože se bude zvyšovat DPH, že nezaměstnaní budou muset chodit na veřejné práce, aby měli nárok na dávky, na část penze si bude možné spořit v nových penzijních fondech atd.
Pravice neví, co dělá levice
Nikdo nepředstavil ucelenou reformní strategii a nikdo reformní politiku vlády dohromady nehájí. A nejen to. Ta maličká menšina veřejnosti, která sleduje, co se ve vládní koalici vaří, protože tuší, že jde o důležité věci, se zděšením zjišťuje, jak pravá ruka neví, co dělá ruka levá, a naopak.
Tak třeba z poslední doby nelze přehlédnout poměrně skandální dění kolem sociální karty, jejímž prostřednictvím chce ministr práce a sociálních věcí Drábek vyplácet dávky, ale i starobní důchody. V době, kdy o tom všem jednají poslanci, vystoupí premiér s tím, že přece nelze důchodce zvyklé na penzi přinesenou pošťačkou až na zápraží nutit jezdit s nějakou sockartou až kamsi k bankomatu pro peníze.
O pár měsíců dříve proběhla krásná anabáze s penzijní reformou, na jejímž expertním návrhu pracovala Bezděkova komise na ministerstvu financí. Výsledek její práce byl nakonec pod tlakem jiných expertů zcela vymazán a byl vytvořen zcela nový koncept, který zásadně připomínkovala Národní ekonomická rada vlády, načež tyto připomínky skončily slušně řečeno ve skartovačce a členové NERV nyní říkají, že tuhle reformu snad ani není nutné schvalovat, protože její efekt bude nulový nebo spíše záporný. A ve výčtu podobných případů by se dalo pokračovat na mnoha stránkách.
Přílišná opatrnost
Je to přitom škoda. Naprostá většina změn prosazovaných vládou míří správným směrem. Některé jsou možná příliš opatrné, protože populistická část vládní koalice se snaží sbírat politické body v hodně levé části voličů, ale lepší malý krok než žádný. Přitvrdit sociální systém a liberalizovat zákoník práce je nutné, protože bez toho se nepodaří stlačit nezaměstnanost na předkrizovou úroveň. A to představuje pro státní kasu nějakých třicet nebo pětatřicet miliard korun, které si budeme muset půjčit, nebo nebudeme muset půjčit.
Podobně do zdravotnictví je třeba pustit další peníze z peněženek pacientů, protože jinak nebude možné udržet péči na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími zeměmi světa. Kvalitní zdravotnictví je drahé a státní kasa na dosýpání dalších desítek miliard nemá a mít nebude.
Také penzijní systém, jehož reformovanou podobu asi nebude možné dávat za vzor v mezinárodním měřítku, je nakročením k systému, kdy se konečně zase každý bude zodpovědně starat o své budoucí stáří, vědom si pořekadla, jak si kdo ustele, tak si lehne. A mnohá pozitiva lze jistě nalézt i v daňových změnách včetně logického a spravedlivého zdaňování zaměstnaneckých benefitů.
Jenže bez jasné reformní strategie, podle níž jednotlivé resorty postupují a kde jsou jednotlivé kroky navzájem provázány a podmíněny, to vše vypadá poněkud rozplizle, nahodile a nekoncepčně. Protože taková strategie neexistuje, nehájí ji premiér, za nímž stojí vláda a koaliční poslanci jako jeden muž, a vznikají při každé příležitosti politické spory a handrkování o detaily, které z hlediska celku sice nejsou podstatné, ale silně kompromitují reformní úsilí vlády.
Slabý Nečas, nebo vévéčka?
Proč se tak děje? Hledat na tuhle otázku odpověď je těžké. Je za tím skutečnost, že premiér je z jiné strany než klíčoví reformní ministři, a tak je jeho nasazení v boji za jejich návrhy – mírně řečeno – laxní? Nebo opravdu silně nestandardní a politicky nezralé chování zástupců Věcí veřejných, kteří toho o skutečném dělání politiky vědí asi tolik jako brouk Pytlík a podle toho se i chovají?
Každý z účastníků těchto současných vnitrokoaličních klání vám na výše položené otázky odpoví jinak. Důsledkem pak bude, že velkou část reforem veřejnost nepřijme a dnešní levicová opozice si z jejich negování a slibu zrušení udělá volební téma, s nímž může vyhrát příští volby. A nejhorší je, že pak pravděpodobně velkou část svých rušících slibů splní. Ke škodě nás všech.
