Máme vládu. Byla jmenována třináctého, takže pokud nebude úspěšná, může se vymlouvat na smolné datum. Nebyla však jmenována v pátek, nýbrž v úterý, takže se může vymlouvat jen napůl.
Bylo o ní napsáno už všechno, s výjimkou tělesné výšky a váhy pánů ministrů. Kdyby tam byly dámy, znali bychom i jejich tělesné proporce. Bohužel tam dámy nejsou. Podívejme se na kabinet poněkud letně: léto miluje rekordy a kuriozity. Srovnejme tento tým s ostatními vládami, které u nás startovaly.
Nejcivilnější premiér
Petr Nečas je druhým nejmladším předsedou vlády. Je mu čtyřicet šest let. Mladším premiérem byl Stanislav Gross. Ten nastoupil po pádu vlády Vladimíra Špidly v roce 2004. Tehdy mu bylo necelých pětatřicet.
Seznamte se s vládou premiéra Nečase |
Gross musel záhy odstoupit, když se ukázalo, že si pořídil byt za peníze, které nikdy nemohl vydělat. To se Petru Nečasovi s největší pravděpodobností nestane.
Podobně jako Vladimír Špidla, který nastoupil v roce 2002, je nazýván panem Čistým. I v politice, kde všichni pomlouvají všechny, jsou jedněmi zmála, kteří mají pověst, že nebrali, neberou a nikdy by nevzali.
V případě Špidly se to sice potvrdilo, ukázalo se však, že pro funkci premiéra nemá ty pravé buňky. Snažil se zkorumpovanou ČSSD napravit jaksi potajmu.
Zařídil, aby jeho předchůdce a guru Miloš Zeman nebyl zvolen prezidentem. Nešikovnost mu zlomila vaz, ale vynesla mu báječnou trafiku eurokomisaře v Bruselu.
Kromě čisté pověsti má Nečas se Špidlou společné právě toto: byl dlouholetým vysokým funkcionářem strany, který se vezl v závětří za vůdcem. Špidla za Zemanem, Nečas za Topolánkem.
Na rozdíl od Špidly však Nečas nezískal nástupnickou korunu z rukou svého předchůdce, ale vybojoval si ji, byť v ne úplně čistém zápase. Rozhodně je Petr Nečas nejvěcnějším premiérem. Dokonce i zdvořilý Vladimír Špidla hřímal o sekeře, kterou odetne žebračenky, nemluvě o bonmotáři Zemanovi, Klausovi, který všechny poučoval, Paroubkovi s jeho papalášským stylem.
Nečas nejvíce připomíná seriózního normálního politika, který by mohl spravovat malou zemi. A klidně by si mohl vzít i ochranku.
Nejpodporovanější
Nečasova vláda má na první pohled nejsilnější podporu v dějinách samostatného Česka, sto osmnáct k osmdesáti dvěma. (Nepočítáme-li Zemanovu vládu z roku 1998, která byla jištěna takzvanou opoziční smlouvou. To nebyla skutečná parlamentní podpora, ale mocenský pakt mezi ČSSD a ODS).
Klausova vláda zvolená v roce 1992 měla sto pět mandátů. To jí umožnilo prosadit největší reformy v dějinách země. Některé šťastné, jiné nešťastné.
Nejmenší podporu měla, jak si mnozí pamatují, Topolánkova vláda jmenovaná v roce 2006. Koalice měla sto hlasů, opozice také sto. Postupně přibyli k Topolánkovi dva přeběhlíci, Melčák a Pohanka, a pomohli mu udržet křehkou většinu. Později však jiní poslanci odpadli od vlády, což vedlo k jejímu krachu.
Přesto se o přeběhlících spekuluje i v případě tohoto kabinetu. Ten totiž navrhuje ústavní změny: přímou volbu prezidenta a takzvanou konstruktivní nedůvěru vládě.
To znamená, že pokud by opozice svrhla kabinet, jako to udělal Paroubek Topolánkovi, musela by zároveň představit novou vládu s podporou alespoň sto jednoho poslance. Pro to, aby současná koalice prosadila ústavní změnu, jí v dolní komoře chybí dva hlasy. Dohodne se s opozicí, nebo bude „nakupovat“? Pravděpodobné to není. Tato vláda totiž aspiruje nejen na titul nejpodporovanější, ale i nejvstřícnější. Bude jednat s opozicí.
Bez rekordů?
Ve vládě není žádná žena. Není to ovšem poprvé. Bylo tomu tak už v první Klausově vládě, stejně jako v Zemanově kabinetu za opoziční smlouvy. Karel Schwarzenberg ve svých čtyřiasedmdesáti letech také zdaleka není nejstarším ministrem v novodobé historii. Pavel Tigrid se stal ministrem kultury v roce 1994 ve svých sedmasedmdesáti letech. Pravda ovšem je, že Karel Schwarzenberg je mnohem vlivnější.
Na počátku vládnutí bývají ministři většinou dosti populární, pak to jde často hodně dolů. Dnes má Radek John přes šedesát procent, kousek za ním jsou právě Schwarzenberg a Nečas. Vladimír Dlouhý si však v první Klausově vládě udržoval dlouhodobě ještě vyšší popularitu.
Koaliční smlouva obsahuje odvážný reformní program. A to často včetně termínů, což je dosti nebezpečné, protože to veřejnost může kontrolovat. Přesto ani v tomto bodu nemůže překonat první Klausův kabinet, který dělil Československo a dokončoval přechod od socialismu ke kapitalismu.
Petr Nečas a jeho kabinet se tedy budou muset do dějin zapsat jinak než na startovní čáře. Něco podobného chtěl Vladimír Špidla a dopadlo to, jak to dopadlo.
Nečas pravděpodobně bude chtít, aby se o jeho vládě mluvilo jako o té, která vyrovnala rozpočty. Lidé by chtěli, aby se o ní mluvilo jako o té, která nejméně kradla.
