Tak se prý přežil. Lustrační zákon, který zakazuje zastávat některá místa ve státní správě těm, kteří si zadali s totalitním režimem, se možná stane minulostí. Je to dobře? Napřed jiná otázka: proč právě teď? Zákon od počátku kritizovali komunisté a nyní se k nim přidal i šéf sociální demokracie Bohuslav Sobotka.
Říká-li ovšem Sobotka, že zákon už splnil svou roli, musí říct, proč teď: proč ji nesplnil o rok dřív, nebo nesplní o rok později? Samozřejmě, protože o rok dřív nepotřeboval otevřít cestu do vlády koaličnímu partnerovi s nejasnou minulostí. Šéf hnutí ANO Andrej Babiš se totiž o svou minulost soudí na Slovensku a zatím čisté lustrační osvědčení nemá.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Je vždy zvláštní, když vznikají či zanikají zákony kvůli jedinému člověku. A vždy to budí pochybnosti: vzpomeňme na zákon, kterým byl zbaven majetku rod Schwarzenbergů v jižních Čechách - zákon byl přijat v tom zvláštním mezičasí po konci války a před začátkem diktatury komunistů. Oficiálně se to období považuje za demokratické, ale ve skutečnosti... No víme, jak to tehdy bylo, že.
Bohatý šlechtický rod byl zbaven majetku zákonem, kterému se dodnes posměšně říká "Lex Schwarzenberg". Ne že by se provinil proti národu, ne že by zradil, ale byl příliš bohatý a vlivný: to byl důvod toho zákona.
Dnes jsme svědky něčeho podobného, ale naruby. Navrhuje se zrušit (lustrační) zákon, aby se bohatý a vlivný muž v důsledku toho mohl stát ještě vlivnějším.
Předvídatelná nepředvídatelnost
Česká budoucnost viděná očima české minulosti je předvídatelná: předvídatelnost spočívá ovšem v její naprosté nepředvídatelnosti, to je klíč k jejímu pochopení; a je to i klíč k pochopení faktu, že cestu ke zrušení lustračního zákona "ve jménu" jednoho jména otevírá Bohuslav Sobotka, sociální demokrat, u kterého bychom očekávali, že bude spíše než výlučnost jednoho podnikatele a politika hájit rovnost všech před zákonem. I lustračním, že.
Jenže nepřežil se skutečně lustrační zákon? Od počátku byl myšlen jako dočasné opatření. Jako bariéra, která má uchránit státní správu před těmi, kterým se po pádu komunismu říkalo "staré struktury". A kteří jej od počátku kritizovali.
Komunisté proto, že jim bránil podílet se na moci a stavěl je do nepříznivého světla. Političtí vězni proto, že se zdál příliš mírný. Jaké je to vyrovnání s minulostí, když oběti komunismu končily ve vězeních (v emigraci nebo v existenčních problémech) a ti, kteří sloužili té stejné ideologii, mají jen zákaz vykonávat několik vybraných povolání? Mohou podnikat, mohou svobodně cestovat, žít. Nic z toho odpůrci režimu nemohli. Je to spravedlivé?
Jenže lustrační zákon nebyl trestem těm, kteří krátce či dlouze kráčeli po špatných cestách. Na trestání tu máme soudy. Tedy měli bychom mít. Jsme frustrovaní tím, že se s minulostí vyrovnat příliš nedovedeme.
Přesto i lustrační zákon má svou symbolickou rovinu: cítíme, že ten, kdo oddaně sloužil zločinnému režimu, musí logicky čelit nedůvěře režimu demokratického. Jinými slovy: kdo se rozhodl dělat kariéru v pekle, nemůže očekávat, že v ní bude plynule pokračovat v nebi.
Demokracie má právo se bránit
A pro ty, co to nechápou, přesně pro ně, je tu lustrační zákon. Každá země, která čelila komunistickému útlaku, se s něčím podobným potýkala. Někdy dokonce slýcháme (i ze zahraničí) výtky, že ten zákon vytváří skupiny nestejně rovných osob, jedni mohou, druzí nesmějí.
Samozřejmě, že snaha odříznout se zcela od minulosti je tak trochu marná. Ale přesto, jedná se o víru, že lepší svět, který se snažíme budovat, zasluhuje i lepších lidí. Naivní, ale pochopitelné: Makedonie zavedla lustrační zákon před čtyřmi lety, tedy dvacet let po pádu komunismu(!). Jaký asi může mít praktický smysl?
Česko bylo zemí, která s rudou minulostí začínala účtovat rychle. Poláci přijali lustrační zákon v roce 1997, stejně tak Bulhaři. Bulharsko zákonem odsoudilo komunismus až v roce 2000. Nejsou to příklady, že takto se to má dělat, jsou to doklady toho, jak složité je účtování s vlastní minulostí. A zdlouhavé.
Český lustrační zákon prošel prověrkou Ústavním soudem. Obstál. Demokracie má právo se bránit. Samo sebou, že ten zákon byl zamýšlen jen na čas, ale nikoli do chvíle, kdy (kvůli osobní historii jednoho muže) přestane vyhovovat plánované koalici, nýbrž do chvíle, kdy bude vystřídán jinou normou, která zajistí, aby se na místa ve státní službě dostali lidé s čistým štítem.
Nový služební zákon je ovšem stále ještě jen na papíře, a tak lustrační zákon platí. A může docela dobře platit i dál, neboť konec jeho působení je zakotven v samé jeho podstatě.
